Cely vcerejsi den jsme stravili presunem po Filipinach a teprve po pulnoci nam to odletalo do Dubaje. Spanek se tak podobal spise padu do bezvedomi, z nehoz mne probudil rozvoz prvniho jidla. Rozmacenemu podivnemu sendvici a dobremu ananasovemu kremu ale pridomek vecere dat nemohu. Dalsi pad do bezvedomi jsem pojistil dvema panaky, to abych telo udobril za to, ze se musi narvat do prostredni sedacky v radach s rozteci pro arabske trpaslici postavy. Celkem to vyslo, dalsi probuzeni byla uz snidane, po niz jsem uz Emiratum odpustil to vecerove prikori.
Na letisti jsme se rozloucili se skupinou, ktera pokracovala primo domů a vrhli se do vstupnich procedur. Registrace u mistni CK, co nam vse zajistila, sken ocni rohovky, potvrzeni viza, pasovka, vyzvednuti bagaze netrvaly ani pul hodky, stejne jako cekani na transfer.
Dubaj mne nikdy nelakala. Nevedel jsem o meste nic, krome toho, ze je to obchodni centrum a stoji tu par velkych znamch staveb. A velkomesta jsou pro mne predevsim nepodstatne privesky letist. Pred tremi a pul roky jsem se pripojil k zaveru velke narozeninove cesty Jardy Lhoty napric Evropou. Shodou okolnosti se pridala na stejny usek i jeho neter Veronika, ktera uz tou dobou v Dubaji zila. A jak jsme si tak po vecerech povidali u vina, zjistil jsem, ze moje predsudky nemusi byt zcela na miste.
Jiz prvni dojmy z prejezdu jsou zvlastni. Nachazime se sice v pousti, ale clovek se tu s ni vubec nemaze. Mnohaproudova dalnice je po okrajich osazena kvetinovymi zahony v jasne zelene trave, vse udrzovane stylem golfove hriste. Mimourovnove struktury dalnic (mám pocit ze i odbocku na polnacku by tu resili takto) jsou nejen cetne, ale zaroven i hezke - vsechna betonova telesa a nosniky mají ciste, dotazene tvary a jsou zrejme natreny nejakou ochrannou temer bilou barvou. Pekne pro oko.
Po check-inu v hotelu z Radky vypadlo, ze jeste nikdy nebyla v pousti a ze by s tim rada něco udelala. Takze jsme jeste hodinku stravili zarizovanim zitrejsiho vyletu, nez jsme konecne mohli do mesta.
Dubaj je dnes pruh osidleneho pobrezi podel more, ktery se neustale siri dal a dal od puvodniho stareho centra v okoli zalivu Creek. Osou tohoto pruhu je dopravni tepna, mnohoprouda dalnice, a také prvni ze dvou linek mistniho metra, ktere jsme hodlali vyuzit. Veronika mi poslala hromadu tipu, jak zde stravit 48 hodin, vybral jsem z nich vetsinu neadrenalinovych.
Vyrazili jsme metrem na temer konecnou stanici Ibn Batutta Mall. Metro lze nazyvat podzemni drahou jen v par stanicich stareho centra, zahy se vysplha na piloty a jako nejvyssi (cca 3.-4.) podlazi dopravy pak jede dal. Je to nadherna vyhlidkova jizda, ze ktere lze videt vetsinu moderni dubajske architektury v cele s jeji chloubou, přes 800 m vysokou vezi Burj al-Khalifa. Az je mi lito všech ostatnich staveb, ktere ted tato vez zastinuje. Mistni superstavby se totiz trumfuji v estetice a mohou zdatne souperit s tolik obdivovanou moderni Sanghaji. Zminenou konecnou stanici jsme si vybrali kvuli obchodnimu centru patrneho z nasi mapicky, kde jsme hodlali drobne odpocinout a nakrmite se.
No, obchodni centrum ;) Ibn Batutta byl vyznamny arabsky cestovatel 14. st., navstivil mj. Sanghaj, stredni Asii, Indii a vychodni Afriku. Obrovske centrum se skladalo z nekolika propojenych pavilonu, jejichz nazvy a architektonicke provedeni spolu souvisely: Jemen, Arabia, Indie, Egypt, Cina, Andalusie, Iran a snad dalsi. Uvnitr samozrejme byly cetne obchody, ale steny a strop byly velmi stylove. V centru kazdeho pavilonu byla jeste vystava, ktera pripominala cestovatelske, vedecke a technicke uspechy zejmena arabskeho sveta, ale byla tu vystavena napr. i cinska dzunka, na kterych ucinili sve zamorske objevy Cinane ve 14.-15.st., nez jim to nabozenstvi zakazalo. Pod astrolabem tusim v Arabii byla expozice, ktera pripominala vyznam Arabu pro zaklady moderni matematiky (trigonometrie, algebra = al gebr a dalsi - ano Lukasi, za všechno mohou prave oni :P ). No zazitek. Nakonec jsme v Egypte poobevali London fish&chips a v Cine popili espresso mediterrano a mohli se vratit k metru.
Potrebovali jsme se vratit asi 10 stanic zpět a tak jsme mohli z nadhledu rychlodrahy prehledne sledovat, jak vznika město. V ruznych ctvercich se nachazi ruzne faze rozvoje - tady je jen holy ctverec, zde jiz je v jame zakladova deska, tam uz se rysuji zaklady budovy a nekde uz mají prvnich tricet pater. A stejne tak cesty mezitim - od pisecneho zakladu az po hotove dalnice vcetne mimourovnovych najezdu. Kdo hral nekdy Simcity, vi o cem je rec. Celkove to vzbuzuje dojem az prekotne rychlosti, skoro se mi zdalo, ze od naseho predchazejiciho prujezdu pribylo par pater na kazde budove... Poust zavlazena ropou plodi velmi rychle.
K Palm Jumeirah jsme museli taxikem. Zdejsi dopravni system MHD sotva stiha rozvoj mesta, a ke vsem stanicim jeste nejsou natazeny podpurne autobusove linky. Financne tu taxi neni zadna tragedie, jezdi jich tu spousta a jezdi jimi snad kazdy. Neni potom divu, ze pekne, svetle a moderni metro neni nikdy preplnene. Palm J. je dalsi ze symbolu Dubaje - umely pozemek ve tvaru datlove palmy. Jeji kmen je predevsim dopravni tepnou, jednotlive listy jsou rezidencialni ctvrti. Krome dalnice vede v kmenu i monorail, kterym jsme se dopravili az na "spicku", kde se nachazi hotel a v nem samozrejme i ... shopping centrum. A také venkovni akvapark s rekou, ktera tece porad dokola. Vyhlidka na Arabsky zaliv teprve zde neni rusena zadnou stavbou v okoli.
K doporucenemu plazobaru Barasti jsme chteli pesky podel pobrezi, aspon tak to vychazelo z mapicky. Neslo to, bus nejel, doporucovany taxik na ten jeden kilometrik jsme odmitli a propletli se betonovou dzungli stanice monorailu k pobrezni dalnici. V nekterych mistech se Dubaj chova tak, ze clovek se narodil v aute a proto by z nej pokud mozno nemel vylezat. Chodnik tu neexistoval, ale vsichni delnici okolo nam ukazali na nenapadnou pesinku ve vzornem travniku na sikmem naspu kolem dalnice.
To be continued... (nějak jsem to nestihl dopsat v BB, tak až doma na kompu)
sobota 30. dubna 2011
pondělí 28. března 2011
El Nido - Puerto Princessa - Manila
Dnesni zapis je kratky. V sedm hodin rano (zabte uz nekdo toho ukvakaneho gekona) jsme plne sbaleni nasedli do nasich mikrobusu a s drobnymi i vetsimi pauzami po ceste jsme kolem pul druhe dorazili po stejne malebne ceste zpět do hlavniho mesta Palawanu - Puerto Princessa.
Let do Manily krome toho, ze byl zpozden o vice nez hodinu, probehl bez problemu.
Na manilskem mezinarodnim terminalu jsme se definitivne rozloucili s Martinem.
Let do Dubaje bude az po pulnoci, cili zitra.
Let do Manily krome toho, ze byl zpozden o vice nez hodinu, probehl bez problemu.
Na manilskem mezinarodnim terminalu jsme se definitivne rozloucili s Martinem.
Let do Dubaje bude az po pulnoci, cili zitra.
Dobyti raje 2
Dnes byla spolecna snidane v plazove hospudce a pred ni uz se pohupovala nase vcerejsi lodka. Zacinal nas druhy a posledni vylet v El Nido.
Jeli jsme do dalsi casti souostrovi. Ono se to spatne popisuje bez mapy. Vypada to tady totiz tak, ze prakticky neni videt volny morsky obzor - vsude, blizko i daleko, trci z vody sloupy, homole, draci hrbety a dalsi roztodivne tvary. A ty v sobe ukryvaji dalsi prirodni zvlastnosti.
Dnes jsme zacinali snorchlovanim nedaleko pekne plaze, ktera je nepristupna od te doby, co si ji koupil nejaky manilsky politik (Filipiny jsou povazovany za velmi zkorumpovanou zemi, doufam, ze sem nasi modruzi a modruzky nezacnou jezdit na exkurze). A druhou byl Hadi ostrov: malicky ostruvek je spojen s pevninou tenkou pisecnou siji, ktera je v ruznych rocnich obdobich ruzne zaplavovana vodou - ne nemyslim priliv a odliv ;) ale treba nyni v breznu tam bylo za prilivu po kolena az po pas vody - a na podzim je to pri i za prilivu "sucha noha". Zahada. V kazdem pripade malebne. Z vyhlidky na ostruvku sije vypada opravdu jako klikaty, pul kilometru dlouhy had.
Dnesni obedovy ostrov se jmenoval Katedralovy. Zdalky i pri pristavani nevypadal jako něco extra: banalni pisecna plaz, za ni palmovy haj s pletenymi pristresky na piknik a v pozadi samozrejme mohutna zubata stena. Ale... Na kraji plaze se skryvala nad urovni hladiny dira ve stene, kteru jsme jednoduse prolezli do dalsi male laguny s dnem pokrytym pokrytym piskem a bez vody. Ta se sem zrejme dostava jen za vetsiho priboje. Ale to nejsilnejsi bylo nad nami - steny tentokrat nesly kolmo vzhuru, ale ve vysi nekolika desitek metru se temer sbihaly a vytvarely tak skutecnou klenbu! Nazev ostrova je tak naprosto vysvetlen.
Obed byl zcela ve stylu vcerejsiho, jenom misto kotlet byla hromada dobre udelanych krevet. A ve vcerejsim popisu jsem zapomnel na ovoce, ktere nechybelo ani dnes: UPLNE zrala manga a ananasy. Po obede prisly od vedlejsiho piknikplacku, kde obedval zrejme nejaky stredoskolsky vylet mistnich, dvě divky s obrovskymi trsy bananu, ze jim zbyly a zda nechceme. No samozrejme, ze jsme chteli. A vzapeti se optaly, zda nam nezbylo jedno pivo... Sikovne divciny, urcite z nich něco vyroste.
Pauzicka se nakonec prodlouzila, ve vlahem vzduchu na teplem pisku a spleti palmovych vetvi se TAK dobre relaxuje... Ale prece jen jsme dojeli na nas posledni ostrov Pinagbuyutan. Nemel zadnou zvlastnost: plaz s ulomky koralu, palmovy haj, skala. Ale měl velmi relaxacni atmosferu, ktera dala plne zazit tu smutnou skutecnost, ze je opravdu posledni na nasi ceste.
Na posledni večer si Martin nechal posledni prekvapeni - v rodine lodniku, co s nami 2 dny pluli po ostruvcich, objednal lechon. Pod timto slovem se neskryva nic jineho, nez grilovane prasatko dustojne velikosti. Zdejsi uprava chutna trosku jinak, nez nase. U nas se griluje a prubezne okrajuje. Tady uz bylo hotove, melo kurcicku a nakrajene a maso chutnalo spise jako varene. V kazdem pripade vytecne. Se salatem z okurek a cibule, ryzi a bananovym dresinkem, ktery bylo mozno vylepsit chilli. Po veceri uz samozrejme nikdo nepochyboval, kam pujdeme. A zadarilo se, kapela hrala v nejsilnejsi sestave, krome nasi tam byly i dvě dalsi a tak se mocne tancovalo a pariloa vubec. Pekna tecka.
A zitra nas raj vyvrhne k navratu do reality. Vlastne ne zcela. My s Radkou se na ceste zdrzime o dva dny dele. Na zaklade zcela dobrovolneho (ze soucasneho uhlu sporneho) rozhodnuti stravime 48 hodin v metropoli Dubaj.
Jeli jsme do dalsi casti souostrovi. Ono se to spatne popisuje bez mapy. Vypada to tady totiz tak, ze prakticky neni videt volny morsky obzor - vsude, blizko i daleko, trci z vody sloupy, homole, draci hrbety a dalsi roztodivne tvary. A ty v sobe ukryvaji dalsi prirodni zvlastnosti.
Dnes jsme zacinali snorchlovanim nedaleko pekne plaze, ktera je nepristupna od te doby, co si ji koupil nejaky manilsky politik (Filipiny jsou povazovany za velmi zkorumpovanou zemi, doufam, ze sem nasi modruzi a modruzky nezacnou jezdit na exkurze). A druhou byl Hadi ostrov: malicky ostruvek je spojen s pevninou tenkou pisecnou siji, ktera je v ruznych rocnich obdobich ruzne zaplavovana vodou - ne nemyslim priliv a odliv ;) ale treba nyni v breznu tam bylo za prilivu po kolena az po pas vody - a na podzim je to pri i za prilivu "sucha noha". Zahada. V kazdem pripade malebne. Z vyhlidky na ostruvku sije vypada opravdu jako klikaty, pul kilometru dlouhy had.
Dnesni obedovy ostrov se jmenoval Katedralovy. Zdalky i pri pristavani nevypadal jako něco extra: banalni pisecna plaz, za ni palmovy haj s pletenymi pristresky na piknik a v pozadi samozrejme mohutna zubata stena. Ale... Na kraji plaze se skryvala nad urovni hladiny dira ve stene, kteru jsme jednoduse prolezli do dalsi male laguny s dnem pokrytym pokrytym piskem a bez vody. Ta se sem zrejme dostava jen za vetsiho priboje. Ale to nejsilnejsi bylo nad nami - steny tentokrat nesly kolmo vzhuru, ale ve vysi nekolika desitek metru se temer sbihaly a vytvarely tak skutecnou klenbu! Nazev ostrova je tak naprosto vysvetlen.
Obed byl zcela ve stylu vcerejsiho, jenom misto kotlet byla hromada dobre udelanych krevet. A ve vcerejsim popisu jsem zapomnel na ovoce, ktere nechybelo ani dnes: UPLNE zrala manga a ananasy. Po obede prisly od vedlejsiho piknikplacku, kde obedval zrejme nejaky stredoskolsky vylet mistnich, dvě divky s obrovskymi trsy bananu, ze jim zbyly a zda nechceme. No samozrejme, ze jsme chteli. A vzapeti se optaly, zda nam nezbylo jedno pivo... Sikovne divciny, urcite z nich něco vyroste.
Pauzicka se nakonec prodlouzila, ve vlahem vzduchu na teplem pisku a spleti palmovych vetvi se TAK dobre relaxuje... Ale prece jen jsme dojeli na nas posledni ostrov Pinagbuyutan. Nemel zadnou zvlastnost: plaz s ulomky koralu, palmovy haj, skala. Ale měl velmi relaxacni atmosferu, ktera dala plne zazit tu smutnou skutecnost, ze je opravdu posledni na nasi ceste.
Na posledni večer si Martin nechal posledni prekvapeni - v rodine lodniku, co s nami 2 dny pluli po ostruvcich, objednal lechon. Pod timto slovem se neskryva nic jineho, nez grilovane prasatko dustojne velikosti. Zdejsi uprava chutna trosku jinak, nez nase. U nas se griluje a prubezne okrajuje. Tady uz bylo hotove, melo kurcicku a nakrajene a maso chutnalo spise jako varene. V kazdem pripade vytecne. Se salatem z okurek a cibule, ryzi a bananovym dresinkem, ktery bylo mozno vylepsit chilli. Po veceri uz samozrejme nikdo nepochyboval, kam pujdeme. A zadarilo se, kapela hrala v nejsilnejsi sestave, krome nasi tam byly i dvě dalsi a tak se mocne tancovalo a pariloa vubec. Pekna tecka.
A zitra nas raj vyvrhne k navratu do reality. Vlastne ne zcela. My s Radkou se na ceste zdrzime o dva dny dele. Na zaklade zcela dobrovolneho (ze soucasneho uhlu sporneho) rozhodnuti stravime 48 hodin v metropoli Dubaj.
Dobyti raje
Nase bydleni je sice skromnejsi nez jsme mivali v predchazejicich dnech, ale velmi pohodove a prijemne. Jednotlive domecky-pokoje jsou vybudovany tradicni technologii: steny jsou z rohozi upletenych z palmovych listu, vysoke strechy jsou "zalomene spicate". Takoveto steny jsou velmi vzdusne a vyska strechy zpusobuje kominovy efekt, diky kteremu je uvnitr velmi prijemne i bez hucici klimatizace. Ale je uvnitr všechno slyset, vcetne jakehosi dost hlasiteho kvakani, ktere nas v noci nekolikrat vzbudilo. Az dnes behem dne jsme se dozvedeli, ze to je velky gekon. Hm, zviratka mám rad, ale toho za nasim domeckem asi nejradeji s kokosovou omackou...
Po snidani prisel cas na zamorske objevy. Pavouci vahadlova lodicka na nas cekala v devet. Kratce predtim jeste pred snidani jsem ke svemu zdeseni zjistil polodobitou baterku u fotaku a druha byla prazdna... Nedalo se s tim uz nic delat, protoze elektrina se tu vypina v pet rano a zapina odpoledne.
Zdejsi archipelag je velmi bohaty na ostrovy, je jich tu snad nekolik set. Zdejsi lodicky nabizeji celkem 4 zakladni celodenni programy, ktere jej solidne zmapuji. Martin ale zvolil jinou taktiku - abychom se potkali s co nejmene lodickami, jeli jsme okruh A "proti srsti". Prvni zastavkou byla plaz hned za rohem od zatoky - nadherne palmoradi na upati strme zubate skaly hlidalo peknou hrubozrnou plazicku, ktera byla zcela pusta. Tedy ne zcela, byl tam jeden rakosovy domecek-bufitek, jehoz obyvatel byl nasim casnym prijezdem tak vydesen, ze se ani nesnazil nic nabizet. Po ranu byla voda prijemne chladna, nemela snad ani 27 C, a vlny tak priiijemne po-hu-po-va-ly... Ale prece nestravime na jedine plazi cely den, ze? Blizil se pomalu cas pripravy obeda, zamirili jsme tedy k jednomu z ostruvku, ktere ve zdejsim NP mají povoleni k poradani pikniku.
Ostruvek Shi...měl vsechny zakladni atributy: vysoka cerna kolma clenita skala s clenitym hrbetem porostlym stromy s nezbytnou palmovou plazickou ve skalami sevrene zatoce. Zatimco se nasi lodnici tocili kolem grilu, my sli objevovat malou lagunu. Kdyz se obesel po plazi maly ostroh, objevila se ve skalni stene dira, do niz se za splouchani vln dalo vlezt - a byli jsme v dalsi, zcela uzavrene lagune! Ostre a zubate kamenne steny se tycily do vyse nekolika desitek metru, ale nahore byla otevrena. Priroda se zde opravdu vyradila. Dalsim uzasnym utvarem byl obrovsky balvan, jakoby postaveny na spicku, ktery delil hrubozrnnou pisecnou plaz na dvě casti. Pri plavani byl moc pekny pohled na palmovy haj s pozadim skal.
Kdyz se napasly oci, byl cas na fyzicno. Grilovane kotletky, kurata a makrely, hromada salatu s kyselou sojovou zalivkou a samozrejme ryze. A k tomu pivko San Miguel na ledu. Po takovemhle zasobeni uz zbyvalo pouze najit misto, kde se dobre kouri... A pokracovat jeste hodinku v sieste.
Tzv. Velka laguna byla jen par minut plavby. Z more nebylo videt nic, a najednou jsme vpluli do kanonu tvoreneho, jak jinak, ostrymi vysokymi skalami. V jednu chvili jsem si dokonce myslel, ze jde o pruliv, ale na to byla voda pripominajici spise zelene jezero prilis klidna. Na zaver jsme se po obepluti cele laguny jeste zastavili na snorchlovani nad obrovskymi kulovitymi koraly.
Posledni zastavkou byla Mala laguna. Po zakotveni v zatoce jsme naskakali do more a plavali k asi metrovemu prulivu mezi skalami - a byli jsme v lagune. Ono se to porad opakuje: strme skaly, nahore se stromy, dole obcas s palmami... Ale tady ta nadhera nejak kulminovala. Dojem z velke, ale uzavrene prirodni prostory tak posleze zkazila skupinka mistnich rvoucich turistu, kterou sem privlekli v plovacich vestach v zavesu za seakajaky (Filipinci jako typicky primorsky narod vetsinove neumeji plavat).
Kdyz nas lodicka pred patou vysypala do metrove vody na plazi zpět v El Nido (vystup do more byl zcela vsude, lisil se pouze podle typu dna a vln, zda po kolena nebo po prsa), potrebovali jsme s Radkou nejakou peknou tecku a usoudili, ze to muze byt jedine daiquri jako včera. Jenze hospudka nas vyplouchla a neotevrela, tak jsme se zase přes celou plaz vratili. A samozrejme nasli jinou ;) A verte mi, dvě daiquri jsou fakt lepsi nez jedno!
Po sprsce a sieste byl cas na vecerni zivot. Domluvili jsme se, ze Martin zajisti stul v nektere plazove hospudce s zivou muzikou, aby byla zmena. My jsme sli jeste predtim na veceri, a pozdeji se ukazalo, ze je to presne ta, kde je i rezervace. No, bylo zde slabe proste všechno: pocinaje jidlem (Radciny krevety byly udelany nejakou podivnou technologii, ze nesly vubec loupat, a misto cesnekove omacky dostala sladkostrou, a muj pekny grilovany kalamar byl naplnen nejakou bezchutnou zeleninovou smesi) az po hudbu. Kdyz jsme se po jidle presunuli od naseho stolku na hrane odlivovych vln nahoru do hlavni casti, spustil mistni kytarista doprovazeny bongy smesici svetovych a filipinskych hitu. Ale moc mu to neslo. Surreailsticke provedeni The Wall - Part 1 definitivne rozhodlo o nasem presunu na vcerejsi osvedcene misto, ktere samozrejme nezklamalo.
Je tu dobre, v El Nido.
Po snidani prisel cas na zamorske objevy. Pavouci vahadlova lodicka na nas cekala v devet. Kratce predtim jeste pred snidani jsem ke svemu zdeseni zjistil polodobitou baterku u fotaku a druha byla prazdna... Nedalo se s tim uz nic delat, protoze elektrina se tu vypina v pet rano a zapina odpoledne.
Zdejsi archipelag je velmi bohaty na ostrovy, je jich tu snad nekolik set. Zdejsi lodicky nabizeji celkem 4 zakladni celodenni programy, ktere jej solidne zmapuji. Martin ale zvolil jinou taktiku - abychom se potkali s co nejmene lodickami, jeli jsme okruh A "proti srsti". Prvni zastavkou byla plaz hned za rohem od zatoky - nadherne palmoradi na upati strme zubate skaly hlidalo peknou hrubozrnou plazicku, ktera byla zcela pusta. Tedy ne zcela, byl tam jeden rakosovy domecek-bufitek, jehoz obyvatel byl nasim casnym prijezdem tak vydesen, ze se ani nesnazil nic nabizet. Po ranu byla voda prijemne chladna, nemela snad ani 27 C, a vlny tak priiijemne po-hu-po-va-ly... Ale prece nestravime na jedine plazi cely den, ze? Blizil se pomalu cas pripravy obeda, zamirili jsme tedy k jednomu z ostruvku, ktere ve zdejsim NP mají povoleni k poradani pikniku.
Ostruvek Shi...měl vsechny zakladni atributy: vysoka cerna kolma clenita skala s clenitym hrbetem porostlym stromy s nezbytnou palmovou plazickou ve skalami sevrene zatoce. Zatimco se nasi lodnici tocili kolem grilu, my sli objevovat malou lagunu. Kdyz se obesel po plazi maly ostroh, objevila se ve skalni stene dira, do niz se za splouchani vln dalo vlezt - a byli jsme v dalsi, zcela uzavrene lagune! Ostre a zubate kamenne steny se tycily do vyse nekolika desitek metru, ale nahore byla otevrena. Priroda se zde opravdu vyradila. Dalsim uzasnym utvarem byl obrovsky balvan, jakoby postaveny na spicku, ktery delil hrubozrnnou pisecnou plaz na dvě casti. Pri plavani byl moc pekny pohled na palmovy haj s pozadim skal.
Kdyz se napasly oci, byl cas na fyzicno. Grilovane kotletky, kurata a makrely, hromada salatu s kyselou sojovou zalivkou a samozrejme ryze. A k tomu pivko San Miguel na ledu. Po takovemhle zasobeni uz zbyvalo pouze najit misto, kde se dobre kouri... A pokracovat jeste hodinku v sieste.
Tzv. Velka laguna byla jen par minut plavby. Z more nebylo videt nic, a najednou jsme vpluli do kanonu tvoreneho, jak jinak, ostrymi vysokymi skalami. V jednu chvili jsem si dokonce myslel, ze jde o pruliv, ale na to byla voda pripominajici spise zelene jezero prilis klidna. Na zaver jsme se po obepluti cele laguny jeste zastavili na snorchlovani nad obrovskymi kulovitymi koraly.
Posledni zastavkou byla Mala laguna. Po zakotveni v zatoce jsme naskakali do more a plavali k asi metrovemu prulivu mezi skalami - a byli jsme v lagune. Ono se to porad opakuje: strme skaly, nahore se stromy, dole obcas s palmami... Ale tady ta nadhera nejak kulminovala. Dojem z velke, ale uzavrene prirodni prostory tak posleze zkazila skupinka mistnich rvoucich turistu, kterou sem privlekli v plovacich vestach v zavesu za seakajaky (Filipinci jako typicky primorsky narod vetsinove neumeji plavat).
Kdyz nas lodicka pred patou vysypala do metrove vody na plazi zpět v El Nido (vystup do more byl zcela vsude, lisil se pouze podle typu dna a vln, zda po kolena nebo po prsa), potrebovali jsme s Radkou nejakou peknou tecku a usoudili, ze to muze byt jedine daiquri jako včera. Jenze hospudka nas vyplouchla a neotevrela, tak jsme se zase přes celou plaz vratili. A samozrejme nasli jinou ;) A verte mi, dvě daiquri jsou fakt lepsi nez jedno!
Po sprsce a sieste byl cas na vecerni zivot. Domluvili jsme se, ze Martin zajisti stul v nektere plazove hospudce s zivou muzikou, aby byla zmena. My jsme sli jeste predtim na veceri, a pozdeji se ukazalo, ze je to presne ta, kde je i rezervace. No, bylo zde slabe proste všechno: pocinaje jidlem (Radciny krevety byly udelany nejakou podivnou technologii, ze nesly vubec loupat, a misto cesnekove omacky dostala sladkostrou, a muj pekny grilovany kalamar byl naplnen nejakou bezchutnou zeleninovou smesi) az po hudbu. Kdyz jsme se po jidle presunuli od naseho stolku na hrane odlivovych vln nahoru do hlavni casti, spustil mistni kytarista doprovazeny bongy smesici svetovych a filipinskych hitu. Ale moc mu to neslo. Surreailsticke provedeni The Wall - Part 1 definitivne rozhodlo o nasem presunu na vcerejsi osvedcene misto, ktere samozrejme nezklamalo.
Je tu dobre, v El Nido.
sobota 26. března 2011
Prejezd do El Nido
Tahle parta krome toho, ze je fajn a v pohode, je prilis vzorna. Prijit na sraz presne znamena prijit posledni. Takze se nam to opet stalo s dnesni snidani urcenou na 7:30.
Cekal nas dlouhy prejezd na severni cip ostrova. Nejdrive hodinu po stejne ceste jako včera, pote jsme pokracovali po hlavni ceste podel zapadniho pobrezi. Kratka technicka pauza v klidnem rezortu u more, něco vyhlidek a uz byl cas na poledni pauzu, kterou jsme osidili sendvicem. Hlavni atrakci dne byla spanelska pevnost Tay Tay, po zhruba 200 km. Mohutna ctvercova, dobre zachovala stavba strazila pristup do severni casti ostrova. Poslednich 60 km - prejezd na zapadni uz bylo prasnych, ale jinak se nevymykalo z celkoveho razu cesty: mozaika ryzovych policek, bambusovych domecku, palmovych a bananovych haju, rozdelena neprostupnymi lesy.
Po vyhlidce na cely zaliv - mala zatoka ohranicena stovkami malych i velkych ostruvku, mnohe ve stylu skalnich sloupu Halong Bay - jsme sjeli rychle k nasemu ubytovani na kraji vesnice El Nido. Vesnice je sice vetsi, nez jsem si ji vytvoril ve svych predstavach, ale porad prijemne mala. Asi 500 metru dlouha plaz plna vahadlovych vyletnich lodicek (vypadaji na vode jako krabi, rika Radka) dosahuje az k pobrezni fronte plazovych restobaru, ktere operativne meni svou velikost podle prilivu a odlivu. Cely zaliv je lemovan strmymi vapencovymi stity, semtam porostlymi stromy. My bydlime na kraji vesnice v malickem resortiku primo na upati jedne ze skalnich sten. Po prijezdu jsme posvacili nejake lehkosti v jedne plazove hospudce a vydali se na pruzkum pobrezi. Nedosli jsme daleko - stezicka pokracovala od plaze k malickemu mysu, kde byla stanice pobrezni hlidky. A pak mizela mezi domecky, pryc od pobrezi. Tech patnact minut pesky nas zmohlo natolik, ze jsme si museli dat na zpatecni ceste mangove daiquiri. A pridali se k nam i Lenka se Standou, kteri dosvacili ve vedlejsim restobaru. Celkem bez problemu jsem Radku presvedcil, ze dvě daiquiri jsou lepsi nez jedno a pak uz byl cas jit na bydleni a pripravit se na večer.
Martin sem jezdi pravidelne a tak tu ma spoustu znamych a kamaradu. Mezi ne patril i zpevak mistni bigbitove kapelky, hrajici v jedne docela vyhlasene, ale zrakum turistu trochu skryte hospudce. Uz hospudka sama byla docela zajimava. Cela v tmavem dreve, vyzdobena rybarskymi artefakty, ci lahvemi vpletenymi v siti. Sympaticke doupe. A nahore uplne u stropu visela galerie portretu osobnosti pestreho vyberu: Jezis, Rizal, Bill Gates, Matka Tereza, Obama, ... A muzika byla skvela: krome zde povinneho Boba Marleye zahrali Beatles, Eagles, troufli si i na Queen a dokonce i Another Brick in the Wall 1. Kdyz měli pauzu, nastoupil solo kytarista s Dylanem a R.E.M. Pekny večer, koncili jsme o pul jedne.
A zitra zacina objevovani zdejsich ostruvku.
Cekal nas dlouhy prejezd na severni cip ostrova. Nejdrive hodinu po stejne ceste jako včera, pote jsme pokracovali po hlavni ceste podel zapadniho pobrezi. Kratka technicka pauza v klidnem rezortu u more, něco vyhlidek a uz byl cas na poledni pauzu, kterou jsme osidili sendvicem. Hlavni atrakci dne byla spanelska pevnost Tay Tay, po zhruba 200 km. Mohutna ctvercova, dobre zachovala stavba strazila pristup do severni casti ostrova. Poslednich 60 km - prejezd na zapadni uz bylo prasnych, ale jinak se nevymykalo z celkoveho razu cesty: mozaika ryzovych policek, bambusovych domecku, palmovych a bananovych haju, rozdelena neprostupnymi lesy.
Po vyhlidce na cely zaliv - mala zatoka ohranicena stovkami malych i velkych ostruvku, mnohe ve stylu skalnich sloupu Halong Bay - jsme sjeli rychle k nasemu ubytovani na kraji vesnice El Nido. Vesnice je sice vetsi, nez jsem si ji vytvoril ve svych predstavach, ale porad prijemne mala. Asi 500 metru dlouha plaz plna vahadlovych vyletnich lodicek (vypadaji na vode jako krabi, rika Radka) dosahuje az k pobrezni fronte plazovych restobaru, ktere operativne meni svou velikost podle prilivu a odlivu. Cely zaliv je lemovan strmymi vapencovymi stity, semtam porostlymi stromy. My bydlime na kraji vesnice v malickem resortiku primo na upati jedne ze skalnich sten. Po prijezdu jsme posvacili nejake lehkosti v jedne plazove hospudce a vydali se na pruzkum pobrezi. Nedosli jsme daleko - stezicka pokracovala od plaze k malickemu mysu, kde byla stanice pobrezni hlidky. A pak mizela mezi domecky, pryc od pobrezi. Tech patnact minut pesky nas zmohlo natolik, ze jsme si museli dat na zpatecni ceste mangove daiquiri. A pridali se k nam i Lenka se Standou, kteri dosvacili ve vedlejsim restobaru. Celkem bez problemu jsem Radku presvedcil, ze dvě daiquiri jsou lepsi nez jedno a pak uz byl cas jit na bydleni a pripravit se na večer.
Martin sem jezdi pravidelne a tak tu ma spoustu znamych a kamaradu. Mezi ne patril i zpevak mistni bigbitove kapelky, hrajici v jedne docela vyhlasene, ale zrakum turistu trochu skryte hospudce. Uz hospudka sama byla docela zajimava. Cela v tmavem dreve, vyzdobena rybarskymi artefakty, ci lahvemi vpletenymi v siti. Sympaticke doupe. A nahore uplne u stropu visela galerie portretu osobnosti pestreho vyberu: Jezis, Rizal, Bill Gates, Matka Tereza, Obama, ... A muzika byla skvela: krome zde povinneho Boba Marleye zahrali Beatles, Eagles, troufli si i na Queen a dokonce i Another Brick in the Wall 1. Kdyz měli pauzu, nastoupil solo kytarista s Dylanem a R.E.M. Pekny večer, koncili jsme o pul jedne.
A zitra zacina objevovani zdejsich ostruvku.
pátek 25. března 2011
Narodni park Sabang
Druhy den naseho pobytu na Palawanu byl na programu NP Sabang (St Paul NP), jehoz hlavni atrakci je podzemni jeskynni reka, cely park je na seznamu svetoveho dedictvi UNESCO. Po dvou hodinach s jednou pauzou na vyhlidce jsme byli ve vesnicce Sabang. Na Palawanu se prece jen rozviji turistika a tak se na miste sjelo snad tricet vyletnich mikrobusu. Ale funguje tu system permitu (Martin ho zajistoval mesic predem), ktery zajistuje, aby kvota pro pristup do jeskyne byla vyuzita optimalne.
Do jeskyne je z vesnicky dvoji pristup. Jednak vahadlovou lodickou, druhak kratkym ale narocnym trekem (5,5 km) dzungli. Rozdelili jsme se na sportovni (trek tam, lodka zpět) a nesportovni skupinu (lodka tam i zpět). Vykoupali jsme se na uzasne plazi a o pul dvanacte nase sedmiclenna skupinka vyrazila na trek, zatimco ostatnich šest melo jeste hodinku plazovani, nez jim jela lodicka.
Stezka vedla nejdriv podel plaze, az dorazila k ricce. Protoze byl priliv, vyuzili jsme maly privoz. Dále podel plaze, pak stezickou přes mensi hrebinek stezkou v dzungli a byli jsme zpět u plaze a stanice strazcu parku. Za 3/4 hodky jsme byli za polovinou trasy. Slo se pekne, jen v pralese, klasickem zelenem pekle tropu vubec nefoukalo, takze bylo dost vedro. Od stanice se stezka zase zvedala do dzungle mezi OPRAVDU rvouci ptactvo a cikady. Po par metrech stoupani jsme ale odbocili, navzdory zrejmym zabranam, z ofiko stezky na stezku byvalou. Sestoupila rychle zpět k malicke plazi, kde na nedalekem ostrohu zuril prilivovy priboj. Vzapeti jsme zjistili, ze prave tudy vede nase stezka. Vystihnout vlnu, prebehnout po skalach ostrych jako ziletKy, sklalni plotna prubezne zaplavovana, a dalsi ostroh. Tam Radka spatne odhadla vlnu a razem z ni byla Miss Mokre tricko. Po teto atrakci se stezka rozhodla vydat STRME vzhuru. Po asi 100 m vystupu uz nebylo rozdilu mezi temi, co se koupali v mori a ve vlastnim potu. Nekde bylo znat zbytky stare cesticky, ale vetsinou vubec. A do toho stale rvouci cikady a ptactvo. Stezka se jeste parkrat "zhoupla" a uz byl cas k sestupu po mostech a schodech mezi ostrymi vapencovymi sloupy (Zkamenely les v Kunmingu, NP Tsingy na Madagaskaru ap), uzasne! Ale dobreho stacilo, měli jsme toho docela dost a byli radi, ze zpět se poplavime. A pak uz jen stezicka po rovince a byli jsme u stanice strazcu a pristaviste lodicek, kde jsme se měli sejit se zbytkem skupiny. Ale pristaviste bylo prazdne, a po kratkem cekani (byli tu/nebyli?) jsme nasedli na jeskynni lodicku a vydali se do podzemni reky. Pri kratke pauze jeste pred plavbou nam opicka, kterou jsme predtim fotili, ukradla posledni balicek sladke buchticky.
Popisovat jeskyne moc neumim, ale zazitek to byl veliky. Dva kilometry plavby mezi skalnimi domy, krapniky, utvary s roztodivnymi nazvy... A taky spousty netopyru. Cele to trvalo přes hodinu, no zazitek, neni divu, ze mistni usiluji o oznaceni jeden ze sedmi prirodnich divu sveta.
Po navratu Martin zjistil, ze nase druha pulka sem vubec nedorazila, protoze kvuli velkemu vetru a vlnam lodicky nejezdi. A ze musime zpatky taky pesky... S poslednimi zbytky vody i sil uz to nebylo tak vesele. Sli jsme po oficialni stezce, ktera se sice vyhybala mori, ale o to vice mela stoupani. No, dosli jsme, i zbytek skupiny nasli. Neprizen zivlu jim nezkazila naladu, nejprve se vykoupali a pak zasli na mistni specialitu, ponekud krvave kohouti zapasy.
Po navratu do Puerto Princessa jsme usoudili, ze si zaslouzime kvalitni veceri. Jak rekli - udelali. Rodinna misa rybi a krevetove polevky, krokodyl v kokosove omacce, tenderloin na panvicce a grilovane rybicky, dobre bylo. A jako skorokazdodenni rumovy dychanek. Je tu dobre na Palawanu.
Uplne bych jeste zapomnel na dalsi prijemnou zalezitost. Jak uz jsem zminil, Filipiny jsou velmy USA friendly. Takze vsude nas oblazuje americka muzika, predevsim popik. V autech, na letistich, v cekarne trajektu, vsude. S..cky, s..cky, s..cky. Michalove Jasonove a ujecene pizizizubky... Jeste tyden a uz se mi to zacne libit. Ale... Nase. Auto. Jezdi. Na: Skorpiony, Metallicu, Queeny, Sweety... Balzam na dusi a nervy. Tesim se na zitrejsi sestihodinovy prejezd do miniletoviska El Nido na severu ostrova, nasi posledni destinace.
Do jeskyne je z vesnicky dvoji pristup. Jednak vahadlovou lodickou, druhak kratkym ale narocnym trekem (5,5 km) dzungli. Rozdelili jsme se na sportovni (trek tam, lodka zpět) a nesportovni skupinu (lodka tam i zpět). Vykoupali jsme se na uzasne plazi a o pul dvanacte nase sedmiclenna skupinka vyrazila na trek, zatimco ostatnich šest melo jeste hodinku plazovani, nez jim jela lodicka.
Stezka vedla nejdriv podel plaze, az dorazila k ricce. Protoze byl priliv, vyuzili jsme maly privoz. Dále podel plaze, pak stezickou přes mensi hrebinek stezkou v dzungli a byli jsme zpět u plaze a stanice strazcu parku. Za 3/4 hodky jsme byli za polovinou trasy. Slo se pekne, jen v pralese, klasickem zelenem pekle tropu vubec nefoukalo, takze bylo dost vedro. Od stanice se stezka zase zvedala do dzungle mezi OPRAVDU rvouci ptactvo a cikady. Po par metrech stoupani jsme ale odbocili, navzdory zrejmym zabranam, z ofiko stezky na stezku byvalou. Sestoupila rychle zpět k malicke plazi, kde na nedalekem ostrohu zuril prilivovy priboj. Vzapeti jsme zjistili, ze prave tudy vede nase stezka. Vystihnout vlnu, prebehnout po skalach ostrych jako ziletKy, sklalni plotna prubezne zaplavovana, a dalsi ostroh. Tam Radka spatne odhadla vlnu a razem z ni byla Miss Mokre tricko. Po teto atrakci se stezka rozhodla vydat STRME vzhuru. Po asi 100 m vystupu uz nebylo rozdilu mezi temi, co se koupali v mori a ve vlastnim potu. Nekde bylo znat zbytky stare cesticky, ale vetsinou vubec. A do toho stale rvouci cikady a ptactvo. Stezka se jeste parkrat "zhoupla" a uz byl cas k sestupu po mostech a schodech mezi ostrymi vapencovymi sloupy (Zkamenely les v Kunmingu, NP Tsingy na Madagaskaru ap), uzasne! Ale dobreho stacilo, měli jsme toho docela dost a byli radi, ze zpět se poplavime. A pak uz jen stezicka po rovince a byli jsme u stanice strazcu a pristaviste lodicek, kde jsme se měli sejit se zbytkem skupiny. Ale pristaviste bylo prazdne, a po kratkem cekani (byli tu/nebyli?) jsme nasedli na jeskynni lodicku a vydali se do podzemni reky. Pri kratke pauze jeste pred plavbou nam opicka, kterou jsme predtim fotili, ukradla posledni balicek sladke buchticky.
Popisovat jeskyne moc neumim, ale zazitek to byl veliky. Dva kilometry plavby mezi skalnimi domy, krapniky, utvary s roztodivnymi nazvy... A taky spousty netopyru. Cele to trvalo přes hodinu, no zazitek, neni divu, ze mistni usiluji o oznaceni jeden ze sedmi prirodnich divu sveta.
Po navratu Martin zjistil, ze nase druha pulka sem vubec nedorazila, protoze kvuli velkemu vetru a vlnam lodicky nejezdi. A ze musime zpatky taky pesky... S poslednimi zbytky vody i sil uz to nebylo tak vesele. Sli jsme po oficialni stezce, ktera se sice vyhybala mori, ale o to vice mela stoupani. No, dosli jsme, i zbytek skupiny nasli. Neprizen zivlu jim nezkazila naladu, nejprve se vykoupali a pak zasli na mistni specialitu, ponekud krvave kohouti zapasy.
Po navratu do Puerto Princessa jsme usoudili, ze si zaslouzime kvalitni veceri. Jak rekli - udelali. Rodinna misa rybi a krevetove polevky, krokodyl v kokosove omacce, tenderloin na panvicce a grilovane rybicky, dobre bylo. A jako skorokazdodenni rumovy dychanek. Je tu dobre na Palawanu.
Uplne bych jeste zapomnel na dalsi prijemnou zalezitost. Jak uz jsem zminil, Filipiny jsou velmy USA friendly. Takze vsude nas oblazuje americka muzika, predevsim popik. V autech, na letistich, v cekarne trajektu, vsude. S..cky, s..cky, s..cky. Michalove Jasonove a ujecene pizizizubky... Jeste tyden a uz se mi to zacne libit. Ale... Nase. Auto. Jezdi. Na: Skorpiony, Metallicu, Queeny, Sweety... Balzam na dusi a nervy. Tesim se na zitrejsi sestihodinovy prejezd do miniletoviska El Nido na severu ostrova, nasi posledni destinace.
*****
Lukasi, Quezon City je dnes soucasti Metro Manila, aglomerace s 12M obyvatel. V nejnovejsich tabulkach uz se QC nevyskytuje (wikipedie je nema ;). Naopak Davao se opravdu pretahuje s Cebu City o druhe misto. Davao je pry podobne Cebu City, takze mi vuuubec nevadi, ze jsme tam nebyli...
středa 23. března 2011
Cesta na Palawan
Rano bylo ... Strasne! Za tmy jsme dorazili na letiste, vyckali naseho hodinoveho letu, proklimbali tri hodky v Manile a po dalsi hodine jsme byli na nasem sedmem filipinskem ostrove Palawan. Sedm set kilometru dlouhy ostrov se zcela vymyka z kompaktniho filipinskeho archipelagu, jeho nejjiznejsi cast saha temer k Borneu.
Palawan se povazuje za velmi specifickou cast federace. Hlavni mesto Puerto Princessa je povazovano za nejcistsi město Filipin. Pokutovano je zde napr zahozeni nedopalku. Pry za to muze starosta, ktery je puvodem napul Nemec...
Po obede v japonske restauraci a ubytovani byl cas na vylet. Prvni zastavkou byla chovna stanice krokodylu. Nejstarsi kusy se dozivaji az 100 let v delce 7 metru - nejvetsi krokousi na svete.
Druha zastavka byla alternativni trestnice - vezni odsouzeni k mirnejsim trestum je zde vykonavaji ve zvlastni vesnici mezi ryzovymi poli. Jejich rodiny zde mohou zit s nimi a jedine omezeni je, ze vezni nesmiopustit katastr vesnice. A samozrejme musi z policek vyprodukovat vse pro svou obzivu.
Hned vedle katedraly v hlavnim meste nas Martin zatahl do rybarskeho slumu, jak rikal: odvracene tvare Filipin. Dost silne: domecky ztlucene ze starych prken, prasata a drubez, minimalni prostory. Ale lidé cisti, usmevavi a v pohode.
Zitra podzemni reka, jeden z prirodnich divu sveta.
Palawan se povazuje za velmi specifickou cast federace. Hlavni mesto Puerto Princessa je povazovano za nejcistsi město Filipin. Pokutovano je zde napr zahozeni nedopalku. Pry za to muze starosta, ktery je puvodem napul Nemec...
Po obede v japonske restauraci a ubytovani byl cas na vylet. Prvni zastavkou byla chovna stanice krokodylu. Nejstarsi kusy se dozivaji az 100 let v delce 7 metru - nejvetsi krokousi na svete.
Druha zastavka byla alternativni trestnice - vezni odsouzeni k mirnejsim trestum je zde vykonavaji ve zvlastni vesnici mezi ryzovymi poli. Jejich rodiny zde mohou zit s nimi a jedine omezeni je, ze vezni nesmiopustit katastr vesnice. A samozrejme musi z policek vyprodukovat vse pro svou obzivu.
Hned vedle katedraly v hlavnim meste nas Martin zatahl do rybarskeho slumu, jak rikal: odvracene tvare Filipin. Dost silne: domecky ztlucene ze starych prken, prasata a drubez, minimalni prostory. Ale lidé cisti, usmevavi a v pohode.
Zitra podzemni reka, jeden z prirodnich divu sveta.
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)