sobota 30. dubna 2011

Dubaj??? Dubaj!!!

Cely vcerejsi den jsme stravili presunem po Filipinach a teprve po pulnoci nam to odletalo do Dubaje. Spanek se tak podobal spise padu do bezvedomi, z nehoz mne probudil rozvoz prvniho jidla. Rozmacenemu podivnemu sendvici a dobremu ananasovemu kremu ale pridomek vecere dat nemohu. Dalsi pad do bezvedomi jsem pojistil dvema panaky, to abych telo udobril za to, ze se musi narvat do prostredni sedacky v radach s rozteci pro arabske trpaslici postavy. Celkem to vyslo, dalsi probuzeni byla uz snidane, po niz jsem uz Emiratum odpustil to vecerove prikori.
Na letisti jsme se rozloucili se skupinou, ktera pokracovala primo domů a vrhli se do vstupnich procedur. Registrace u mistni CK, co nam vse zajistila, sken ocni rohovky, potvrzeni viza, pasovka, vyzvednuti bagaze netrvaly ani pul hodky, stejne jako cekani na transfer.
Dubaj mne nikdy nelakala. Nevedel jsem o meste nic, krome toho, ze je to obchodni centrum a stoji tu par velkych znamch staveb. A velkomesta jsou pro mne predevsim nepodstatne privesky letist. Pred tremi a pul roky jsem se pripojil k zaveru velke narozeninove cesty Jardy Lhoty napric Evropou. Shodou okolnosti se pridala na stejny usek i jeho neter Veronika, ktera uz tou dobou v Dubaji zila. A jak jsme si tak po vecerech povidali u vina, zjistil jsem, ze moje predsudky nemusi byt zcela na miste.
Jiz prvni dojmy z prejezdu jsou zvlastni. Nachazime se sice v pousti, ale clovek se tu s ni vubec nemaze. Mnohaproudova dalnice je po okrajich osazena kvetinovymi zahony v jasne zelene trave, vse udrzovane stylem golfove hriste. Mimourovnove struktury dalnic (mám pocit ze i odbocku na polnacku by tu resili takto) jsou nejen cetne, ale zaroven i hezke - vsechna betonova telesa a nosniky mají ciste, dotazene tvary a jsou zrejme natreny nejakou ochrannou temer bilou barvou. Pekne pro oko.
Po check-inu v hotelu z Radky vypadlo, ze jeste nikdy nebyla v pousti a ze by s tim rada něco udelala. Takze jsme jeste hodinku stravili zarizovanim zitrejsiho vyletu, nez jsme konecne mohli do mesta.
Dubaj je dnes pruh osidleneho pobrezi podel more, ktery se neustale siri dal a dal od puvodniho stareho centra v okoli zalivu Creek. Osou tohoto pruhu je dopravni tepna, mnohoprouda dalnice, a také prvni ze dvou linek mistniho metra, ktere jsme hodlali vyuzit. Veronika mi poslala hromadu tipu, jak zde stravit 48 hodin, vybral jsem z nich vetsinu neadrenalinovych.
Vyrazili jsme metrem na temer konecnou stanici Ibn Batutta Mall. Metro lze nazyvat podzemni drahou jen v par stanicich stareho centra, zahy se vysplha na piloty a jako nejvyssi (cca 3.-4.) podlazi dopravy pak jede dal. Je to nadherna vyhlidkova jizda, ze ktere lze videt vetsinu moderni dubajske architektury v cele s jeji chloubou, přes 800 m vysokou vezi Burj al-Khalifa. Az je mi lito všech ostatnich staveb, ktere ted tato vez zastinuje. Mistni superstavby se totiz trumfuji v estetice a mohou zdatne souperit s tolik obdivovanou moderni Sanghaji. Zminenou konecnou stanici jsme si vybrali kvuli obchodnimu centru patrneho z nasi mapicky, kde jsme hodlali drobne odpocinout a nakrmite se.
No, obchodni centrum ;) Ibn Batutta byl vyznamny arabsky cestovatel 14. st., navstivil mj. Sanghaj, stredni Asii, Indii a vychodni Afriku. Obrovske centrum se skladalo z nekolika propojenych pavilonu, jejichz nazvy a architektonicke provedeni spolu souvisely: Jemen, Arabia, Indie, Egypt, Cina, Andalusie, Iran a snad dalsi. Uvnitr samozrejme byly cetne obchody, ale steny a strop byly velmi stylove. V centru kazdeho pavilonu byla jeste vystava, ktera pripominala cestovatelske, vedecke a technicke uspechy zejmena arabskeho sveta, ale byla tu vystavena napr. i cinska dzunka, na kterych ucinili sve zamorske objevy Cinane ve 14.-15.st., nez jim to nabozenstvi zakazalo. Pod astrolabem tusim v Arabii byla expozice, ktera pripominala vyznam Arabu pro zaklady moderni matematiky (trigonometrie, algebra = al gebr a dalsi - ano Lukasi, za všechno mohou prave oni :P ). No zazitek. Nakonec jsme v Egypte poobevali London fish&chips a v Cine popili espresso mediterrano a mohli se vratit k metru.
Potrebovali jsme se vratit asi 10 stanic zpět a tak jsme mohli z nadhledu rychlodrahy prehledne sledovat, jak vznika město. V ruznych ctvercich se nachazi ruzne faze rozvoje - tady je jen holy ctverec, zde jiz je v jame zakladova deska, tam uz se rysuji zaklady budovy a nekde uz mají prvnich tricet pater. A stejne tak cesty mezitim - od pisecneho zakladu az po hotove dalnice vcetne mimourovnovych najezdu. Kdo hral nekdy Simcity, vi o cem je rec. Celkove to vzbuzuje dojem az prekotne rychlosti, skoro se mi zdalo, ze od naseho predchazejiciho prujezdu pribylo par pater na kazde budove... Poust zavlazena ropou plodi velmi rychle.
K Palm Jumeirah jsme museli taxikem. Zdejsi dopravni system MHD sotva stiha rozvoj mesta, a ke vsem stanicim jeste nejsou natazeny podpurne autobusove linky. Financne tu taxi neni zadna tragedie, jezdi jich tu spousta a jezdi jimi snad kazdy. Neni potom divu, ze pekne, svetle a moderni metro neni nikdy preplnene. Palm J. je dalsi ze symbolu Dubaje - umely pozemek ve tvaru datlove palmy. Jeji kmen je predevsim dopravni tepnou, jednotlive listy jsou rezidencialni ctvrti. Krome dalnice vede v kmenu i monorail, kterym jsme se dopravili az na "spicku", kde se nachazi hotel a v nem samozrejme i ... shopping centrum. A také venkovni akvapark s rekou, ktera tece porad dokola. Vyhlidka na Arabsky zaliv teprve zde neni rusena zadnou stavbou v okoli.
K doporucenemu plazobaru Barasti jsme chteli pesky podel pobrezi, aspon tak to vychazelo z mapicky. Neslo to, bus nejel, doporucovany taxik na ten jeden kilometrik jsme odmitli a propletli se betonovou dzungli stanice monorailu k pobrezni dalnici. V nekterych mistech se Dubaj chova tak, ze clovek se narodil v aute a proto by z nej pokud mozno nemel vylezat. Chodnik tu neexistoval, ale vsichni delnici okolo nam ukazali na nenapadnou pesinku ve vzornem travniku na sikmem naspu kolem dalnice.

To be continued... (nějak jsem to nestihl dopsat v BB, tak až doma na kompu)

pondělí 28. března 2011

El Nido - Puerto Princessa - Manila

Dnesni zapis je kratky. V sedm hodin rano (zabte uz nekdo toho ukvakaneho gekona) jsme plne sbaleni nasedli do nasich mikrobusu a s drobnymi i vetsimi pauzami po ceste jsme kolem pul druhe dorazili po stejne malebne ceste zpět do hlavniho mesta Palawanu - Puerto Princessa.
Let do Manily krome toho, ze byl zpozden o vice nez hodinu, probehl bez problemu.
Na manilskem mezinarodnim terminalu jsme se definitivne rozloucili s Martinem.
Let do Dubaje bude az po pulnoci, cili zitra.

Dobyti raje 2

Dnes byla spolecna snidane v plazove hospudce a pred ni uz se pohupovala nase vcerejsi lodka. Zacinal nas druhy a posledni vylet v El Nido.
Jeli jsme do dalsi casti souostrovi. Ono se to spatne popisuje bez mapy. Vypada to tady totiz tak, ze prakticky neni videt volny morsky obzor - vsude, blizko i daleko, trci z vody sloupy, homole, draci hrbety a dalsi roztodivne tvary. A ty v sobe ukryvaji dalsi prirodni zvlastnosti.
Dnes jsme zacinali snorchlovanim nedaleko pekne plaze, ktera je nepristupna od te doby, co si ji koupil nejaky manilsky politik (Filipiny jsou povazovany za velmi zkorumpovanou zemi, doufam, ze sem nasi modruzi a modruzky nezacnou jezdit na exkurze). A druhou byl Hadi ostrov: malicky ostruvek je spojen s pevninou tenkou pisecnou siji, ktera je v ruznych rocnich obdobich ruzne zaplavovana vodou - ne nemyslim priliv a odliv ;) ale treba nyni v breznu tam bylo za prilivu po kolena az po pas vody - a na podzim je to pri i za prilivu "sucha noha". Zahada. V kazdem pripade malebne. Z vyhlidky na ostruvku sije vypada opravdu jako klikaty, pul kilometru dlouhy had.
Dnesni obedovy ostrov se jmenoval Katedralovy. Zdalky i pri pristavani nevypadal jako něco extra: banalni pisecna plaz, za ni palmovy haj s pletenymi pristresky na piknik a v pozadi samozrejme mohutna zubata stena. Ale... Na kraji plaze se skryvala nad urovni hladiny dira ve stene, kteru jsme jednoduse prolezli do dalsi male laguny s dnem pokrytym pokrytym piskem a bez vody. Ta se sem zrejme dostava jen za vetsiho priboje. Ale to nejsilnejsi bylo nad nami - steny tentokrat nesly kolmo vzhuru, ale ve vysi nekolika desitek metru se temer sbihaly a vytvarely tak skutecnou klenbu! Nazev ostrova je tak naprosto vysvetlen.
Obed byl zcela ve stylu vcerejsiho, jenom misto kotlet byla hromada dobre udelanych krevet. A ve vcerejsim popisu jsem zapomnel na ovoce, ktere nechybelo ani dnes: UPLNE zrala manga a ananasy. Po obede prisly od vedlejsiho piknikplacku, kde obedval zrejme nejaky stredoskolsky vylet mistnich, dvě divky s obrovskymi trsy bananu, ze jim zbyly a zda nechceme. No samozrejme, ze jsme chteli. A vzapeti se optaly, zda nam nezbylo jedno pivo... Sikovne divciny, urcite z nich něco vyroste.
Pauzicka se nakonec prodlouzila, ve vlahem vzduchu na teplem pisku a spleti palmovych vetvi se TAK dobre relaxuje... Ale prece jen jsme dojeli na nas posledni ostrov Pinagbuyutan. Nemel zadnou zvlastnost: plaz s ulomky koralu, palmovy haj, skala. Ale měl velmi relaxacni atmosferu, ktera dala plne zazit tu smutnou skutecnost, ze je opravdu posledni na nasi ceste.
Na posledni večer si Martin nechal posledni prekvapeni - v rodine lodniku, co s nami 2 dny pluli po ostruvcich, objednal lechon. Pod timto slovem se neskryva nic jineho, nez grilovane prasatko dustojne velikosti. Zdejsi uprava chutna trosku jinak, nez nase. U nas se griluje a prubezne okrajuje. Tady uz bylo hotove, melo kurcicku a nakrajene a maso chutnalo spise jako varene. V kazdem pripade vytecne. Se salatem z okurek a cibule, ryzi a bananovym dresinkem, ktery bylo mozno vylepsit chilli. Po veceri uz samozrejme nikdo nepochyboval, kam pujdeme. A zadarilo se, kapela hrala v nejsilnejsi sestave, krome nasi tam byly i dvě dalsi a tak se mocne tancovalo a pariloa vubec. Pekna tecka.
A zitra nas raj vyvrhne k navratu do reality. Vlastne ne zcela. My s Radkou se na ceste zdrzime o dva dny dele. Na zaklade zcela dobrovolneho (ze soucasneho uhlu sporneho) rozhodnuti stravime 48 hodin v metropoli Dubaj.

Dobyti raje

Nase bydleni je sice skromnejsi nez jsme mivali v predchazejicich dnech, ale velmi pohodove a prijemne. Jednotlive domecky-pokoje jsou vybudovany tradicni technologii: steny jsou z rohozi upletenych z palmovych listu, vysoke strechy jsou "zalomene spicate". Takoveto steny jsou velmi vzdusne a vyska strechy zpusobuje kominovy efekt, diky kteremu je uvnitr velmi prijemne i bez hucici klimatizace. Ale je uvnitr všechno slyset, vcetne jakehosi dost hlasiteho kvakani, ktere nas v noci nekolikrat vzbudilo. Az dnes behem dne jsme se dozvedeli, ze to je velky gekon. Hm, zviratka mám rad, ale toho za nasim domeckem asi nejradeji s kokosovou omackou...
Po snidani prisel cas na zamorske objevy. Pavouci vahadlova lodicka na nas cekala v devet. Kratce predtim jeste pred snidani jsem ke svemu zdeseni zjistil polodobitou baterku u fotaku a druha byla prazdna... Nedalo se s tim uz nic delat, protoze elektrina se tu vypina v pet rano a zapina odpoledne.
Zdejsi archipelag je velmi bohaty na ostrovy, je jich tu snad nekolik set. Zdejsi lodicky nabizeji celkem 4 zakladni celodenni programy, ktere jej solidne zmapuji. Martin ale zvolil jinou taktiku - abychom se potkali s co nejmene lodickami, jeli jsme okruh A "proti srsti". Prvni zastavkou byla plaz hned za rohem od zatoky - nadherne palmoradi na upati strme zubate skaly hlidalo peknou hrubozrnou plazicku, ktera byla zcela pusta. Tedy ne zcela, byl tam jeden rakosovy domecek-bufitek, jehoz obyvatel byl nasim casnym prijezdem tak vydesen, ze se ani nesnazil nic nabizet. Po ranu byla voda prijemne chladna, nemela snad ani 27 C, a vlny tak priiijemne po-hu-po-va-ly... Ale prece nestravime na jedine plazi cely den, ze? Blizil se pomalu cas pripravy obeda, zamirili jsme tedy k jednomu z ostruvku, ktere ve zdejsim NP mají povoleni k poradani pikniku.
Ostruvek Shi...měl vsechny zakladni atributy: vysoka cerna kolma clenita skala s clenitym hrbetem porostlym stromy s nezbytnou palmovou plazickou ve skalami sevrene zatoce. Zatimco se nasi lodnici tocili kolem grilu, my sli objevovat malou lagunu. Kdyz se obesel po plazi maly ostroh, objevila se ve skalni stene dira, do niz se za splouchani vln dalo vlezt - a byli jsme v dalsi, zcela uzavrene lagune! Ostre a zubate kamenne steny se tycily do vyse nekolika desitek metru, ale nahore byla otevrena. Priroda se zde opravdu vyradila. Dalsim uzasnym utvarem byl obrovsky balvan, jakoby postaveny na spicku, ktery delil hrubozrnnou pisecnou plaz na dvě casti. Pri plavani byl moc pekny pohled na palmovy haj s pozadim skal.
Kdyz se napasly oci, byl cas na fyzicno. Grilovane kotletky, kurata a makrely, hromada salatu s kyselou sojovou zalivkou a samozrejme ryze. A k tomu pivko San Miguel na ledu. Po takovemhle zasobeni uz zbyvalo pouze najit misto, kde se dobre kouri... A pokracovat jeste hodinku v sieste.
Tzv. Velka laguna byla jen par minut plavby. Z more nebylo videt nic, a najednou jsme vpluli do kanonu tvoreneho, jak jinak, ostrymi vysokymi skalami. V jednu chvili jsem si dokonce myslel, ze jde o pruliv, ale na to byla voda pripominajici spise zelene jezero prilis klidna. Na zaver jsme se po obepluti cele laguny jeste zastavili na snorchlovani nad obrovskymi kulovitymi koraly.
Posledni zastavkou byla Mala laguna. Po zakotveni v zatoce jsme naskakali do more a plavali k asi metrovemu prulivu mezi skalami - a byli jsme v lagune. Ono se to porad opakuje: strme skaly, nahore se stromy, dole obcas s palmami... Ale tady ta nadhera nejak kulminovala. Dojem z velke, ale uzavrene prirodni prostory tak posleze zkazila skupinka mistnich rvoucich turistu, kterou sem privlekli v plovacich vestach v zavesu za seakajaky (Filipinci jako typicky primorsky narod vetsinove neumeji plavat).
Kdyz nas lodicka pred patou vysypala do metrove vody na plazi zpět v El Nido (vystup do more byl zcela vsude, lisil se pouze podle typu dna a vln, zda po kolena nebo po prsa), potrebovali jsme s Radkou nejakou peknou tecku a usoudili, ze to muze byt jedine daiquri jako včera. Jenze hospudka nas vyplouchla a neotevrela, tak jsme se zase přes celou plaz vratili. A samozrejme nasli jinou ;) A verte mi, dvě daiquri jsou fakt lepsi nez jedno!
Po sprsce a sieste byl cas na vecerni zivot. Domluvili jsme se, ze Martin zajisti stul v nektere plazove hospudce s zivou muzikou, aby byla zmena. My jsme sli jeste predtim na veceri, a pozdeji se ukazalo, ze je to presne ta, kde je i rezervace. No, bylo zde slabe proste všechno: pocinaje jidlem (Radciny krevety byly udelany nejakou podivnou technologii, ze nesly vubec loupat, a misto cesnekove omacky dostala sladkostrou, a muj pekny grilovany kalamar byl naplnen nejakou bezchutnou zeleninovou smesi) az po hudbu. Kdyz jsme se po jidle presunuli od naseho stolku na hrane odlivovych vln nahoru do hlavni casti, spustil mistni kytarista doprovazeny bongy smesici svetovych a filipinskych hitu. Ale moc mu to neslo. Surreailsticke provedeni The Wall - Part 1 definitivne rozhodlo o nasem presunu na vcerejsi osvedcene misto, ktere samozrejme nezklamalo.
Je tu dobre, v El Nido.

sobota 26. března 2011

Prejezd do El Nido

Tahle parta krome toho, ze je fajn a v pohode, je prilis vzorna. Prijit na sraz presne znamena prijit posledni. Takze se nam to opet stalo s dnesni snidani urcenou na 7:30.
Cekal nas dlouhy prejezd na severni cip ostrova. Nejdrive hodinu po stejne ceste jako včera, pote jsme pokracovali po hlavni ceste podel zapadniho pobrezi. Kratka technicka pauza v klidnem rezortu u more, něco vyhlidek a uz byl cas na poledni pauzu, kterou jsme osidili sendvicem. Hlavni atrakci dne byla spanelska pevnost Tay Tay, po zhruba 200 km. Mohutna ctvercova, dobre zachovala stavba strazila pristup do severni casti ostrova. Poslednich 60 km - prejezd na zapadni uz bylo prasnych, ale jinak se nevymykalo z celkoveho razu cesty: mozaika ryzovych policek, bambusovych domecku, palmovych a bananovych haju, rozdelena neprostupnymi lesy.
Po vyhlidce na cely zaliv - mala zatoka ohranicena stovkami malych i velkych ostruvku, mnohe ve stylu skalnich sloupu Halong Bay - jsme sjeli rychle k nasemu ubytovani na kraji vesnice El Nido. Vesnice je sice vetsi, nez jsem si ji vytvoril ve svych predstavach, ale porad prijemne mala. Asi 500 metru dlouha plaz plna vahadlovych vyletnich lodicek (vypadaji na vode jako krabi, rika Radka) dosahuje az k pobrezni fronte plazovych restobaru, ktere operativne meni svou velikost podle prilivu a odlivu. Cely zaliv je lemovan strmymi vapencovymi stity, semtam porostlymi stromy. My bydlime na kraji vesnice v malickem resortiku primo na upati jedne ze skalnich sten. Po prijezdu jsme posvacili nejake lehkosti v jedne plazove hospudce a vydali se na pruzkum pobrezi. Nedosli jsme daleko - stezicka pokracovala od plaze k malickemu mysu, kde byla stanice pobrezni hlidky. A pak mizela mezi domecky, pryc od pobrezi. Tech patnact minut pesky nas zmohlo natolik, ze jsme si museli dat na zpatecni ceste mangove daiquiri. A pridali se k nam i Lenka se Standou, kteri dosvacili ve vedlejsim restobaru. Celkem bez problemu jsem Radku presvedcil, ze dvě daiquiri jsou lepsi nez jedno a pak uz byl cas jit na bydleni a pripravit se na večer.
Martin sem jezdi pravidelne a tak tu ma spoustu znamych a kamaradu. Mezi ne patril i zpevak mistni bigbitove kapelky, hrajici v jedne docela vyhlasene, ale zrakum turistu trochu skryte hospudce. Uz hospudka sama byla docela zajimava. Cela v tmavem dreve, vyzdobena rybarskymi artefakty, ci lahvemi vpletenymi v siti. Sympaticke doupe. A nahore uplne u stropu visela galerie portretu osobnosti pestreho vyberu: Jezis, Rizal, Bill Gates, Matka Tereza, Obama, ... A muzika byla skvela: krome zde povinneho Boba Marleye zahrali Beatles, Eagles, troufli si i na Queen a dokonce i Another Brick in the Wall 1. Kdyz měli pauzu, nastoupil solo kytarista s Dylanem a R.E.M. Pekny večer, koncili jsme o pul jedne.
A zitra zacina objevovani zdejsich ostruvku.

pátek 25. března 2011

Narodni park Sabang

Druhy den naseho pobytu na Palawanu byl na programu NP Sabang (St Paul NP), jehoz hlavni atrakci je podzemni jeskynni reka, cely park je na seznamu svetoveho dedictvi UNESCO. Po dvou hodinach s jednou pauzou na vyhlidce jsme byli ve vesnicce Sabang. Na Palawanu se prece jen rozviji turistika a tak se na miste sjelo snad tricet vyletnich mikrobusu. Ale funguje tu system permitu (Martin ho zajistoval mesic predem), ktery zajistuje, aby kvota pro pristup do jeskyne byla vyuzita optimalne.
Do jeskyne je z vesnicky dvoji pristup. Jednak vahadlovou lodickou, druhak kratkym ale narocnym trekem (5,5 km) dzungli. Rozdelili jsme se na sportovni (trek tam, lodka zpět) a nesportovni skupinu (lodka tam i zpět). Vykoupali jsme se na uzasne plazi a o pul dvanacte nase sedmiclenna skupinka vyrazila na trek, zatimco ostatnich šest melo jeste hodinku plazovani, nez jim jela lodicka.
Stezka vedla nejdriv podel plaze, az dorazila k ricce. Protoze byl priliv, vyuzili jsme maly privoz. Dále podel plaze, pak stezickou přes mensi hrebinek stezkou v dzungli a byli jsme zpět u plaze a stanice strazcu parku. Za 3/4 hodky jsme byli za polovinou trasy. Slo se pekne, jen v pralese, klasickem zelenem pekle tropu vubec nefoukalo, takze bylo dost vedro. Od stanice se stezka zase zvedala do dzungle mezi OPRAVDU rvouci ptactvo a cikady. Po par metrech stoupani jsme ale odbocili, navzdory zrejmym zabranam, z ofiko stezky na stezku byvalou. Sestoupila rychle zpět k malicke plazi, kde na nedalekem ostrohu zuril prilivovy priboj. Vzapeti jsme zjistili, ze prave tudy vede nase stezka. Vystihnout vlnu, prebehnout po skalach ostrych jako ziletKy, sklalni plotna prubezne zaplavovana, a dalsi ostroh. Tam Radka spatne odhadla vlnu a razem z ni byla Miss Mokre tricko. Po teto atrakci se stezka rozhodla vydat STRME vzhuru. Po asi 100 m vystupu uz nebylo rozdilu mezi temi, co se koupali v mori a ve vlastnim potu. Nekde bylo znat zbytky stare cesticky, ale vetsinou vubec. A do toho stale rvouci cikady a ptactvo. Stezka se jeste parkrat "zhoupla" a uz byl cas k sestupu po mostech a schodech mezi ostrymi vapencovymi sloupy (Zkamenely les v Kunmingu, NP Tsingy na Madagaskaru ap), uzasne! Ale dobreho stacilo, měli jsme toho docela dost a byli radi, ze zpět se poplavime. A pak uz jen stezicka po rovince a byli jsme u stanice strazcu a pristaviste lodicek, kde jsme se měli sejit se zbytkem skupiny. Ale pristaviste bylo prazdne, a po kratkem cekani (byli tu/nebyli?) jsme nasedli na jeskynni lodicku a vydali se do podzemni reky. Pri kratke pauze jeste pred plavbou nam opicka, kterou jsme predtim fotili, ukradla posledni balicek sladke buchticky.
Popisovat jeskyne moc neumim, ale zazitek to byl veliky. Dva kilometry plavby mezi skalnimi domy, krapniky, utvary s roztodivnymi nazvy... A taky spousty netopyru. Cele to trvalo přes hodinu, no zazitek, neni divu, ze mistni usiluji o oznaceni jeden ze sedmi prirodnich divu sveta.
Po navratu Martin zjistil, ze nase druha pulka sem vubec nedorazila, protoze kvuli velkemu vetru a vlnam lodicky nejezdi. A ze musime zpatky taky pesky... S poslednimi zbytky vody i sil uz to nebylo tak vesele. Sli jsme po oficialni stezce, ktera se sice vyhybala mori, ale o to vice mela stoupani. No, dosli jsme, i zbytek skupiny nasli. Neprizen zivlu jim nezkazila naladu, nejprve se vykoupali a pak zasli na mistni specialitu, ponekud krvave kohouti zapasy.
Po navratu do Puerto Princessa jsme usoudili, ze si zaslouzime kvalitni veceri. Jak rekli - udelali. Rodinna misa rybi a krevetove polevky, krokodyl v kokosove omacce, tenderloin na panvicce a grilovane rybicky, dobre bylo. A jako skorokazdodenni rumovy dychanek. Je tu dobre na Palawanu.
Uplne bych jeste zapomnel na dalsi prijemnou zalezitost. Jak uz jsem zminil, Filipiny jsou velmy USA friendly. Takze vsude nas oblazuje americka muzika, predevsim popik. V autech, na letistich, v cekarne trajektu, vsude. S..cky, s..cky, s..cky. Michalove Jasonove a ujecene pizizizubky... Jeste tyden a uz se mi to zacne libit. Ale... Nase. Auto. Jezdi. Na: Skorpiony, Metallicu, Queeny, Sweety... Balzam na dusi a nervy. Tesim se na zitrejsi sestihodinovy prejezd do miniletoviska El Nido na severu ostrova, nasi posledni destinace.

*****
Lukasi, Quezon City je dnes soucasti Metro Manila, aglomerace s 12M obyvatel. V nejnovejsich tabulkach uz se QC nevyskytuje (wikipedie je nema ;). Naopak Davao se opravdu pretahuje s Cebu City o druhe misto. Davao je pry podobne Cebu City, takze mi vuuubec nevadi, ze jsme tam nebyli...

středa 23. března 2011

Cesta na Palawan

Rano bylo ... Strasne! Za tmy jsme dorazili na letiste, vyckali naseho hodinoveho letu, proklimbali tri hodky v Manile a po dalsi hodine jsme byli na nasem sedmem filipinskem ostrove Palawan. Sedm set kilometru dlouhy ostrov se zcela vymyka z kompaktniho filipinskeho archipelagu, jeho nejjiznejsi cast saha temer k Borneu.
Palawan se povazuje za velmi specifickou cast federace. Hlavni mesto Puerto Princessa je povazovano za nejcistsi město Filipin. Pokutovano je zde napr zahozeni nedopalku. Pry za to muze starosta, ktery je puvodem napul Nemec...
Po obede v japonske restauraci a ubytovani byl cas na vylet. Prvni zastavkou byla chovna stanice krokodylu. Nejstarsi kusy se dozivaji az 100 let v delce 7 metru - nejvetsi krokousi na svete.
Druha zastavka byla alternativni trestnice - vezni odsouzeni k mirnejsim trestum je zde vykonavaji ve zvlastni vesnici mezi ryzovymi poli. Jejich rodiny zde mohou zit s nimi a jedine omezeni je, ze vezni nesmiopustit katastr vesnice. A samozrejme musi z policek vyprodukovat vse pro svou obzivu.
Hned vedle katedraly v hlavnim meste nas Martin zatahl do rybarskeho slumu, jak rikal: odvracene tvare Filipin. Dost silne: domecky ztlucene ze starych prken, prasata a drubez, minimalni prostory. Ale lidé cisti, usmevavi a v pohode.
Zitra podzemni reka, jeden z prirodnich divu sveta.

Delfini a Cebu

Vstavat ve ctvrt na šest je krute. Ale kdyz duvodem je pozorovani delfinu, tak je to snesitelne kdekoli na svete. Kapitan lodky vzorne oklepaval pokoje za pet minut pul seste.
Doslo k tomu, co se mi tak casto nepodari, videl jsem vychod slunce nad morem. Nase lodicka, klasicka vetsi vahadlova kanoe s motorem, uz tou dobou brblala pul hodiny smerem k ostruvku Basangan. Po dalsi pulhodce jsme byli ns miste, kde se měli vyskytovat delfini, pry s pravdepodobnosti 95%. A s nasi lodko dalsich asi tricet, ktere tam dorazily z naseho ostrova. Statistika fungovala, delfini byli. Krasni. Asi ve dvacetihlavem hejnu se vLnili ve vode, a skoro se zdalo, ze nedbaji na pronasledujici je flotilu. Po pulhodince bylo po divadle a my zamirili k jiz jmenovanemu ostruvku, kde nas cekalo snorchlovani nad koralovym utesem. Sice jsem si nejdriv musel pul hodky zdrimnout, ale pak uz to slo. Snorchlovani na koralovem utesu, to je zkratka plavani v akvariu. Zajimave dno, barevne rybicky, a ty modre a cervene hvezdice byly navic. Nadhera. Odolali jsme obyvatelum ostruvku, kteri měli, pravda, velmi decentni snahu nam prodat obcerstveni ci suvenyry, a dobrblali nasi lodickou zpět. Pristali jsme presne na miste, kde byl nas vcerejsi vecerovy stul, byl priliv.
Rychly obed, mikrobusovy presun do pristavu na highspeed katamaran (uplne stejny jako jezdi v Recku) a byli jsme po dvou hodinach plavby (cili cca 150 km) jsme byli v Cebu City na stejnojmennem ostrove.
Zazitek nemusi byt dobry, hlavne kdyz je silny, rikavame obcas v cestovce. Tak Cebu City byl predevsim silny. Dvoumilionova metropole, druhe nejvetsi město Filipin nas NAPROSTO zklamalo. Sice jsme videli misto, kde Magellan nechal pokrtit 800 domorodcu' a kde je nyni pamatny kriz, plus dalsi dva kostely, ale tim vsechny zajimavosti skoncily. Nevlidne, temne velkomesto byLo prvnim mistem na Filipinach, kde jsme se necitili bezpecne.
Jeste nez jsme se stahli na hotel, nam Martin sdelil smutnou skutecnost, ze spolecnost Cebu Pacific zrusila zitrejsi primy let na ostrov Palawan v 11:00 a misto toho letime přes Manilu v 7:10. Cili vstavani ve 4:20. Uaaaa! Nemam rad cokoliv spojeneho s Cebu!

pondělí 21. března 2011

Poznávací den na ostrově Bohol

Včerejší dychanek sice skončil dnes ve čtvrt na dvě, ale přesto se ráno vstavalo na osmou dobře. Taková anglická snídaně, když se udělá pořádně, má něco do sebe. Volske oko tekuté, slaninka krupava, no prima! A k tomu mangovy čerstvý džus vylepšený matou. Fakt dobrý start dne, který sliboval mnohé zážitky.
Dnešní program byl klasicky poznávací - Ráno do minibusu a pak objet radu zajímavostí s návratem zpět. Tou první bylo sousoší připomínající uzavření mírové smlouvy mezi domorodci a Španěly. Filipiny,resp část ostrovu v okolí ostrova Cebu (jedeme zítra), byly objeveny F. Magalhaesem. Cebu se mu ale stal osudnym, neboť zde padl při bitvě s domorodci a díky tomu se do Španělska vrátila jen jedna loď ze tři. Další španělska výprava sem už byla úspěšnější. Po prvotnich bojích se její velitel nakonec smiril s místním náčelníkem a mírovou smlouvu potvrdili vzájemným vypitim kapky krve rozpustene ve vine. Přesně tento okamžik znázorňuje sousoší. Náčelník sice uzavřel mir se Španěly, ale prave díky tomu tak trochu vypadl z historie. Dnešní Filipinci oceňují pouze hrdiny, kteří proti Spanelum bojovali.
Po krátké jízdě byl na řadě španělský kostel nedaleko hlavního města - nejstarší dochované stavba na Filipínách. Více asi napoví obrázky (až jednou budou - tj až se dostanu k počítači, který přečte SDHC kartu ;).
Betonová silnice se ponorila do vnitrozemí o. Bohol a po 30 km jsme dorazili k chovne stanici opicek nartounu, které zde nazývají tarsier. Tento nejmenší primát na světě je soucasne i symbolem Filipín (viz obrázek v záhlaví blogu). Bohužel je to noční zvíře a tak přes den prilis aktivní neni. Opičky se choulily k větvi keřů a neměl jsem pocit, ze by byly příliš nadšené z davu korzujicich kolem nich. Naštěstí je zde zakázán blesk, to by asi chudinky byly brzy slepé. O to pracnejsi bylo ziskani pěkné fotky nartounu ukryvajicich se v priseri zmeti listu.
Po chvilce cesty jsme odbočil k další turistické atrakci - dvěma rekonstruovanym visutym mostum přes řeku. Houpajici konstrukce tvořila zdání adrenalinu, mne ho spis ale tvorilo zábradlí konstruovane na místní výšku, čili mne do půli stehen. Po jednom mostě jsme přešli na stranu a tam už čekaly nezbytné stánky. A zpět po druhem 10 metru vzdáleném.
Po posledních třiceti minutách přišla další vyznamna lokalita - Čokoládové hory. Více nez tisíc kuzelovitych stejných kopečků, které dostaly sve jméno podle typické barvy. Jenže... Tuto barvu mají pouze v dubnu a v květnu, ale po většinu roku jsou krásně zelené. A takto jsme je viděli i my. Z vyhlídky udelane z jedné z hor jsme viděli za obzor se táhnoucí spousty zelených "krtin". Fakt pěkné, škoda (v tuto chvíli) ze nebylo dost sluníčka.
Na zpáteční cestě jsme se jeste zastavili v mahagonovem lese objimat stromy a pak už jen hodinovy dojezd zpátky do vesničky. Ve čtyři, pravý čas zajít na české pivko, klobasky a uzené. Od něj jsme se dozvěděli, ze sem prijela další česká skupina, takže v tomto malem filipinskem letovisku je 30 nasincu. Utrata snad byla slušná, proč bychom nepodpořili krajanovu ekonomiku, ze?
Po krátké sieste byl čas na večeři. Po včerejší dobre zkušenosti Standy a Lenky jsme v jejich stopách vyrazili do plážové hospůdky. Mohli jsme vybirat očima - tuhle rybu, tuhle krevetu, atd. S Radkou jsme nakonec vybrali dvě 20 cm krevety a jednu docela velkou rybu, obojí nám za chvíli přinesli vzorně ugrilovane. Na mistni poměry to byla drahá večeře, ale v absolutní hodnotě 500 Kč za lahůdkou záležitost pro dva docela ujde.
Dnešní dychanek bude kratší, zítra vstavame o půl šesté, jedeme na delfiny.
-------------------------------------
Protože veškeré posty pisu na svém Blackberry, nemám zapotřebí vyhledávat inetove kavárny, protože vše posílám mejlem. Zároveň se mi obtížně komentuje. Takže Marketo, díky za všechny komentáře. Americky přízvuk nevadí, ba je vítán (zejména u panu ;) Vyrazte sem, máte to kousek a je tu fajn!

neděle 20. března 2011

Bohol a Panglao

Ráno začalo časně. DOST časně. Negativní zprávou včerejšího dne byl posun našeho odletu na ostrov Bohol na 8:10, což znamenalo odjezd v 5:45. Fuj. A tak jsme mzourajice nasedali bez snídaně nasedali do mikrobusu na letiste. Domácí terminál v Manile je civilizovaný, což znamená, ze má zdarma wifi a kuracky salonek.
Po hodinovém standardním letu jsme byli na miste, v opravdových tropech. 30•C,100% vlhkost, prostě pradelna. V Manile sice bylo teplo, ale vzduch docela normální. Tady už je docela hutný. Necelá pulhodinka jízdy, přes most na další ostrov Panglao, kde bydlíme v malém resortu. Hotylek je příjemný, přízemní obdelnikova budova obestavuje vnitřní patio, vyplněné palmami a pristresky a priiiiijemnymi ratanovymi kresly. Absolutní relax. Casny let způsobil, ze jsme přijeli 3 hodiny před check-inem, takže před ubytováni bylo dost času projit se po pláži a okouknout vesničku. A po ubytovani byl čas na dvouhodinovy relax.
Chtěli jsme se vykoupat, jenže moře nám zdrhlo, prý se tomu rika příliv. Místo toho jsme hledali pradelnu a našli stánek s českým pivem. Tedy s pivem vyrabenym NASI receptury z českých surovin v minipivovaru v Manile. Stalo, pravda, 40 Kč třetina, ale proč si nedoprat opravdové pivo. A k tomu České klobasky a německý - skoro nas - chleba. Cech-Ostravak zde žijící dělal 20 let tiraka v USA a teď se usadil tady. Zajímavé setkání.
Večeře pro změnu byla u Helmuta. Opravdový wiener schnitzel s bramborem potěší... A hotelové patio je jako delane na rumovy dychanek. V minimarketu mají 12 druhu rumu, hodne úkolů.

Zpět v Manile

Snídaně, přesun taxikem na autobusove nádraží a linka do Manily. Je to 250 km, což ve zdejších poměrech znamená 7 hodin, z toho 2 hodiny po Manile. Nejprve sjezd z hor do teplých nizin a pak už v úrovni mořské hladiny, aniž bychom moře zahlédl, jsme se posunoval směrem k hlavnímu městu. Dvě zastávky na obcerstvovacich stanicích, hodina jízdy po dálnici (jezdí se vpravo vlevo, rychlost neprevysuje 90 km/h a nakonec jsme se přece jen kolem čtvrté ocitli v Manile. Z našeho hotelu (stejného jako minule v centru) jsme si s Radkou udělali procházku po nábřeží, které má svoji atmosféru, a my jsme v Manile vlastně naposledy. Na konci budeme prejizdet pouze mezi domácím a mezinárodním terminalem letiste.
No a večer v naši oblíbené hospůdce, s nezbytnym pridelem rumu.

Ze Sagady do Baguio

Před námi je návrat do Manily. To, co jsme ujeli nočním busem před par dny, Teď pojedeme s vyhlidkami a zastávkami dva dny. Ráno jsme klasicky posnidali v osm, my s Radkou měli výhodu, ze se servirovala na terase ve třetin patře primo před dveřmi našeho pokoje, protože dole v restauraci bylo obsazeno. Nejdřív jsme jeli jen pět minut, zastávka našich dvou mikrobusu byla před místním krestanskym hrbitovem a kostelm, za nimž byla ještě pěkná vyhlídka na údolí ozven s jeskynemi, kde jsme byli včera.
A potom už následovala cesta po "zigzag road", která opravdu dělala cest svému jménu. Nejprve sjezd pěknou prasnou cyklostezkou do údolí (1200 m n. m.) a po pěkné asfaltce podél řeky. Vše v pěkně zelené přírodě, s posledními par ryzovymi poličky. Po hodině jízdy se cesta zase zvedla a klikatymi zatáčkami nas dovedla na vyhlídku ve výšce 1600 m, kde měli dobré kaficko, naštěstí už ne cibetkove. Ryzove terasy se proměnily na "obyčejné" zemědělské, ale porad velmi ke koukani. Následně se cesta zvedla Až do výšky 2100 m a vyhlídky se střídaly velmi rychle na obě strany. V horském městečku jsme s povdekem nafotili místní trh a, aniž jsme tušili, bylo před námi další stoupání do výšky 2200 m, kde jsme dosáhli nejvyššího bodu filipínské silnici site. Kromě vyhlídky tam byl samozřejmě bufitek. A měli tu kromě místních věci také místní velmi spornou specialitu - balut. To je vařené vejce, ehm tedy pote, co už na něm slepicka par dni seděla... Nejdřív si to dal Elvis, po obrani vrsku skorapky vypil polivcicku - vývar ze zárodku. Následoval zčásti žloutek a zčásti černé masicko, občas se pravda musely vyhodit pericka či kridylka, no jako když se obira třeba kreveta. Cest naši skupiny se rozhodla zachranit Aja a hrdinne tez jedno zakoupila. Se zavřenými očima se ji podařilo zkonzumovat polovinu.
Další hodina a půl se odehrávala v postupnem sestupu na 1400 m, kde se nachází zimní hlavní město Baoguio. Opět spousta zatáček, po hřebenu, kde se valely hustá mraky a najednou jsme byli ve městě.
Baoguio má 200 000 obyvatel a za svůj rozvoj vdeci Američanům. Za jejich vlády sem přesunuli hlavní město, protože v Manile jim bylo horko. Kolem hlavniho udoli, v jehoz stredu se nachazi park, vybudovali vsechny podstatne spravni budovy, cimz město dostalo usporadany charakter. Predmesti rozeseta po okolnich kopcich uz ovsem mají tradicni chaoticky raz. Filipinci to mají tak, ze vsichni chteji zit v Manile a na dovolenou jezdit do Baoguio. Nasinec nechape, co na tom mají. Prochazet se po centrlnim parku ci se vozit na slapacich labutich po jezirku cely tyden jako vysnena dovolena - to fakt nasinec nechape. Zvlast v zemi, ktrea ma 7106 ostrovu se skvellymi tropickymi plazemi. Prosli jsme parkem, pobloudili po velke obri trznici, prohledli hlavni kostel, vedle nehoz byl pro mistni strategicky umisten druhy chram - obri nakupni stredisko. Z jeho terasy byl skvely vyhled na cele město.

čtvrtek 17. března 2011

Sagada: terasy a jeskyne

Sagada je velmi oblibene stredisko a je to tu docela znat. Ne ze by tu byly obtizne zebrave deti ci by se mistni na nas divali jako na chodici peneznky. To rozhodne, i zde jsou lidé velmi mili a usmevavi. Ale kdyz jsme pri dopolednim vyletu projizdeli mesteckem, tak domy tu jsou asi nejvystavnejsi, co jsme tu zatim videli. Bohuzel jsou zde ale posedli vlnitym plechem, nejlepe pozinkovanym. Drevo je zde totiz povazovano za stavebni material chudych.
Jizda netrvala dlouho. Po dvaceti minutach jsme byli v horske vesnicce, jejiz "kryta hala" slouzila soucasne jako parkoviste jeepneyu. A pak uz klasika, postup mezi zase trosku jinymi terasovymi policky se sestupem do udoli a nakonec asi k nejkrasnejsimu vodopadu, co jsme tu zatim videli. A s nezbytnym jezirkem, do nehoz Radka s Ajou, a taky Martin, okamzite hupli. Navrat byl zpestren nasi nejmladsi ucastnice Ivy padem do ryzoveho policka. A Elvis, ktery ji verne doprovazi, tam pri pokusu o jeji zachranu spadl taky. Takze pri jejim ocistovani vznikla spousta veselych obrazku. Ale i na tyto fotky je zatim nutno pockat, zdejsi technicke vybaveni zatim neumoznuje jakykoli prenos. Zbytek ctyr set vyskovych metru od vodopadu uz probehl normalne, cili jen s patricnym funenim a pocenim.
Po pauzicce v nasem guesthousu prisla na radu jeskynarska cast programu. Zdejsi kmen Igorot si v animistickych dobach zvykl pohrbivat sve mrtve do mistnich cetnych jeskyn. Vystavene male rakve (pohrbivali v prenatalni poloze) jsou navrseny podel vysokych venkovnich sten, ze vypadaji jako zavesene. A prisel cas na opravdovou atrakci, navstevu vnitrku nepohrbivaci, ale zato krapnikova jeskyne. Jenze v mistnim provedeni natural, cili zadne elektricke osvetleni, zadne vybetonovane chodnicky ci vyrazene chodby. Proste jeskyne v puvodnim stavu - plazeni, slezani, spousteni a tak. Martin ji udelal takovou propagaci o jeji narocnosti, ze jsme zustali ze 13 ucastniku pouze 3 zajemci - Iva, Radka a ja. Cimz se k nam automaticky pridal Elvis ;) Sestup zacal venkovnimi schody, po chvili pruvodce rozzehnul plynovou lampu a po kluzkem chodnicku jsme sestupovali pod hejny pisticich netopyru do nitra. Po chvilce kamenity chodnicek presel v travertin a my se museli zout. A prisel opravdu cas plazeni, slezani, spousteni a tak ... Uzasne! Taky něco vody, samozrejme ukazovani ruznych utvaru - jedna z prezdivek jeskyne je ... Porn Cave ... Cim to, ze lidova obrazotvornost je vsude stejna... fotky napovi vic. Mala hra na speleologii. Kdyz jsme zpět stoupali vzhuru po stezicce, tak jsem si pri jinem osvetleni uvedomil, ze bych ji asi na beznem kopci nedal... Ale v te tme, kde byl videt pouze aktualni chodecko-lezecky problem a nebyla videt ta vyska... Zkratka jeskyne pripravila intenzivni zazitek.
Po navratu do mestecka jsme zasli na cibetkove kafe. Nevite? To je pry kava pro hornich 10 000. Fakt draha. I tady jsme za salek dali asi 90 Kc. Nutno priznat, ze ne vse je nutno hornim 10k zavidet. Jeste by se melo v ramci osvety pripomenout, ze zvlastni chut kavy pry vznika pruchodem bobuli, ehm, zazivacim traktem cibetek.
Teckou za zdejsim prijemnym je objev levneho zdroje naseho oblibeneho rumu Emperador: 0,7 l = 30 Kc. Dobrou noc!

středa 16. března 2011

Cesta do Sagady

Snídaně byla casna, už v sedm. Bohužel přes noc sestoupila bila mračna a posadila se na vrcholky okolních hor. Vyhlídka na terasy tak poněkud utrpěla, o hanebnem světle nemluvě. V osm jsme nastoupili na stejnou zpáteční cestu do sedelka, kde nas měl čekat nas jeepney. Cestou začalo trochu pršet, ale daleko více vlhka jsme si vyrobili sami, přece jen bylo před námi téměř pět set výškových metru. Po 40 minutách ale byly za (vlastně pod) námi a mohl přijít jeden zasloužený San Miguel. Cesta jeepneyem do Banaue byla taky stejná a bez zvláštních příhod.
V Banaue v našem hotelu jsme měli krátkou pauzu na dobaleni, lehký oběd a také opetovnou možnost připojeni, čímž jsem mohl odeslat posty předcházejících dvou dnu. Až se dostanu někde k počítači, musím opravit data, aby v nich nebyl takový zmatek. A taky jsem musel řešit mejly spojené se situaci v neštěstím postizenem Japonsku.
Obri polévku jsme jen taktak zvládli do odjezdu ve 12, kdy jsme kompletně zabaleni opustili Banaue. Cestou převážně asfaltovou jsme se kroutili v serpentinach s častými četnými výhledy na další a další terasy. Misty jsme vystoupili Až na 1600 m. Jediné větší sídlo po cestě byl Botok, kde jsme se zastavili v malém, ale pěkném etnografickem muzeu. Fotografie i exponáty nám připomněly, ze se nacházíme na bývalém území kmenu lovců lebek. Dnes už to naštěstí připomíná jen tohle muzeum a také některé suvenýry ve stáncích. Hned za městečkem jsme opět začali stoupat do našeho dnešního cíle - horské stanice Sagada, nejoblíbenějšího horského sídla na Filipínách. Ubytovali jsme se už o půl páté, čímž program dne skončil. Po dnešním docela komplikovanem přesunu se trocha odpočinku sikla. V hotelu taky slušně vari - měl jem tentokrát docela trefu a dal si kuře s ananasem v kokosove omáčce. Fajnovost. Teď už jen se zdesenim sledujeme CNN a lovime zdejší wifi. A pravda, něco se rika o večerním rumovem dychanku, protože Elvis našel na hotelu kytaru.

Druhy den na terasach

Rano jsme si sbalili batuzky na 24 hodin a vyrazili jeepneyem do hloubi hor, do oblasti Batad, kde jsou terasy povazovane za osmy div sveta diky svemu dokonole promyslenemu systemu zavlazovani snad stovky urovni. Po dvou hodinach jizdy a hodince pesky jsme byli na miste, jednoduchem guesthousu ve vesnicce na jednom z bocnich hrbetu. Po ubytovani jsme sestoupili po SPOUSTE schodu do teras a po uzkych hlinenych zidkach jeste vyssich nez včera jsme postupovali mezi ryzovimi policky. Nadhera: terasy, policka, palmy, vesnicky, vyhledy. Drobnou vadou bylo pocasi, ktere svymi mraky nepralo fotografum. Po hodince jsme vystoupali na dalsi hrbitek, odkud se cast skupiny vratila na zakladnu a nas zbylych šest si dalo dalsi slusnou porci schodu ke stezicce do udoli, pookracujici k dalsimu cili - vodopadu. Byli jsme tam drive, nez jsme cekali, uz za pul hodiny. O to vice nam zbylo casu na koupani v chhladne, ale snestitelne vode, nastesti nikomu nevadilo, ze jsme si s Radkou zapomneli plavky. Koupani nedaleko silneho proudu vody padajici z vyse 25 metru bylo prijemnym zaverem, tak prijemnym, ze jsme na chvili zapomneli na tu prehrsel schodu pred nami. Ony se nam za chvili pripomnely velmi durazne, ale nakonec jsme prece jen pred patou dosli zpět do bydleni k prostrenemu stolu s vystydlym obedem. Ale vyhladli jsme byli dost a tak jsme nepohrdli ani timto. Studena sprcha, kratky odpocinek a pak uz je cas na dalsi rumovy dychanek, tentokrat pod taktovkou Elvise & boys unplugged. Je tu hezky.

Ryzove terasy Banaue

Zážitek nemusí byt dobrý, hlavně když je silný. Z tento kategorie byla naše noci jízda busem. Martin nas již před jízdou upozorňoval, ze pokud nám někdy bude na Filipínách bude zima, tak to bude pravé tady. Z neznámých důvodu mají zdejší busove společnosti potřebu ukázat, ze mají klimu. Na tohle jsme připraveni byli. I to video, nějaký americký FBI akcak, no dobra, byl jen jeden... Ale ta hudba potom... Během videa jsem na chvíli usnul, čímž jsem si, nic zlého netuse, vyčerpal pridel pro tuto noc. Po videu přišla hudba, hlasitá a priserna. Jsem sice otuzen z domova od dcery Anicky, jejíž hudbu synek Lukáš klasifikuje jako "ujecene pizizubky", ale pridel popiku byl fakt bytelny. Ve dvě hodiny v noci jsem nenáviděl cely svet a v tom amoku jsem v poslední chvíli se rozhodl anulovat zdroj me velké nepohody, reproduktor nad moji hlavou. A šlo to - prerval jsem provizorně spojeny dratek - a úroveň diskomfortniho hudebního hluku poklesla o polovinu. Ze silenou klimou jsme si mezitím poradili ucpanim terorizujicich otvoru nad každou sedačkou. Ve vedlejší řadě se jim pomstila kondenzaci vody a jejím odkapavanim ... Primo na hlavu. Prostě vesela noc.
Nakonec jsme ale prece jen při smyslech dorazili do Banauo. Hned po výstupu přišel intenzivní pocit - tady už jsem byl (samozřejmě nebyl). Prostě nepalske městečko v kopci. Nas příjemný hotylek byl nedaleko, s výhledem na nedaleké první spatrena ryzova políčka v terasach. Po krátkém odpočinku na ubytovani přijel jeepney a byl čas vyrazit na nas první výlet po terasach. Po jeden a půl hodině prašné cesty, která se kroutila kolem zazelenenych strmých spicatych kopců (I want to ride my bicycle I want to ride my bike) jsme byli na startu pěšího výletu. Již po cestě jsme fotili uuuzasne výhledy na ryzove terasy, a ted jsme vyrazili do nich. Nejprve stezkou po úbočí a potom po hrazich policek, kde jsme misty šli po zdech, které měly výšku kolem čtyř metru a sirku kolem 30 cm. No prostě něco pro mne ;-) kombinace madeirskych levad s Gomerou či Reunionem a čínských ryzovych policek... Neuvěřitelná krajina. Prošli jsme i několika vesnickami. Až jsme nakonec došli k cíli - termalnimu jezirku vede říčky. Po více než hodinové cestě to byla příjemná tečka. Zpátky jsme šli podobnou, paralelní cestou přes trekarskou základnu našeho místního pruvodce Elvise (vysvětlení jména později), kde nám přišla velmi vhod poctiva domácí zeleninová polévka. Elvis tu má spoustu skupin trekaru na vicedenni akce, tak už něco vymyslime ;) je tu úžasně!
Zpět jeepney do městečka, večeře, Martinova souhrnna přednáška o Filipínách (historie, zeměpis, příroda, politika) a byl čas na noční život. V hospudce-spelunce v zatáčce kousek od hotelu hrál Elvis se svou skupinou. Své, nyní již občanské jméno, získal díky svému skvělému zpěvu. Oldies 60 a 70, pivco San Miguel, pohoda. Drobným kazem bylo zakončení ve 21:00 dle lokálního předpisu. A tak jsme se uchýlili k rumovemu dychanku na hotelu. Fakt pěkný den.

neděle 13. března 2011

Vodopád Magdapio

Rum tu opravdu asi mají kvalitní. Včerejší porce nezanechala žádné následky. A tak jsme ráno balili jen se značným spankovym dluhem. Večer totiž opouštíme Manilu a vyrážíme na sever ostrova Luzon.
Ale to až večer. Ráno jsme se opět v pěkném počasí (naštěstí se zase nepotvrdila předpověď bouřlivých srážek) vydali na sever. Ještě bych měl zmínit, ze také ustala smršť SMS, kterou na nas pouštěli naši příbuzní a přátele z domova v souvislosti se zemětřesením v Japonsku. Tady to zjevně navenek nijak neřešili, i když prý situaci mají pod kontrolou. Je pravdou, ze Filipiny jsou oblasti srovnatelné tektonicky neklidnou, a např. v každé budově je funkci nouzovy systém.
Po dvou hodinách jízdy tentokrát na sever jsme byli ve městečku ..., základnou pro dnešní atrakci. Při našem úvodním pobytu v Manile totiz jedeme na dvě absolutni "musy" kazdeho navstevnika metropole. A tady to bylo znat, Filipiny jsou zatim neprilis dotcene turistikou, ale tady to neplati. V tomto mestecku zije z turistiky cela vesnice.
Vypadalo to tak, ze jsme nasedli do dlouhych a pomerne vratkych kanoi po dvou pasazerech a dvou veslarich. Nejprve nas k prvni perejce dotahla ve vlacku motorova kanoe a pak uz byl cas pro slachovite chlapiky na pridi a zadi. Kanon se zuzil a prodlouzil do vysky a veslari rvali nasi lodku proti proudu. V mensich perejich se nejprve odrazeli nohama, posleze i po pas ve vode nas neustale tlacili proti proudu. V Radce se probudily pri prvnim zadrhnuti lodi o kamen vodacke reflexy a chtela hned vystupovat a pomoci tlacit, v cemz ji prirozene bylo zabraneno. Nesmeli jsme ani vystoupit ve chvili, kdy nasi ceste pomahaly pricne polozene bambusove kulatiny, ktere ppremostily obtiznejsi kamenite partie. Za 3/4 hod jsme byli u dnesniho cile - vodopadu ktery jedinym mohutnym proudem tryskal kolmo ze skalniho otvoru asi 15 m nad hladinou laguny. Zabava tim teprve zacinala. V lagune byl pripraven maly vor, odhadem pro 10 lidi, a lana. Dorazili jsme zrovna ve chvili, kdy se na vor kompletovala skupina. Ne 10, ale 28 lidi se veslo na plochu, cimz se jeho zad ponorila asi pul metru do vody... Nacez ctyri fakt svalnati chlapi, nejvetsi co jsem tu videl (Filipinci jsou puvodem Malajci - kdo je nad 175 cm je obr), zacali pritahovat ponekud ponoireny vor k vodopadu. Nasledovalo vodni peklo: voda zezdola vsude nad pupek, voda ze stran a zezhora z vodopadu a jeho triste. Nakonec jsme byli pritazeni az ZA vodopad, cili tvoril stenu mezi nami a pristavistem. DOST dobre.
Sjezd dolu prekvapive jednoduchy, chlapci to měli docela v pazi. Obed a navrat do Manily.
Nejaky servis - vecere, nakupy a tak a ted sedime v nocni lince na sever ostrova Luzon, do hor do mestecka Banaue. Budeme tam rano po sedme.

Kraterove jezero Taal

Odjezd na výlet v osm ráno vypadá sice krušne, ale je to velmi rozumné. Místní pasmovy čas je nastaven tak, ze světlo je momentálně od šesti ráno do šesti večer.
Nas dnesni cil - jezero Taal byl vzdalen asi dvě hodiny cesty. pote, co jsme se propletli hustou manilskou dopravou uz to byla jen hodinka postupneho stoupani na 450 m vysokou hranu vnejsiho krateru. Proc vnejsiho? Puvodni velke kraterove jezero, ktere vzniklo zavalenim usti morskeho zalivu, obsahuje novy krater jako sopecny ostrov, a ten ma v sobe dalsi kraterove jezero!!! Proste prirodni div na druhou. A jak na nej?
Po vyjezdu na krater - nachazi se zde mestecko, kde "kazdy, kdo v Manile něco znamena" ma vikendovou nemovitost.
Mikrobusy nas dovezly (po nezbytnych zastavkach na vyhlidkach) dolu k pristavisti zvlastnich vahadlovych lodicek s vysoko vytazenymi spicemi pridi i zadi. Rozdelili jsme se do skupinek po peti a uz mohly ponekud premotorovane lodky vyrazit. Tedy pokud jim to dovolil vitr, ktery zdvihal az trictvrtemetrove vlny. A když se na vlnu spatne najelo, potrestala nas vodni sprchou. Mnohokrat. V teplem pocasi mokre obleceni po pristani na ostruvku az tak nevadilo.
Dále uz bylo treba pesky. Vystup po prasne stezce pomerne suchou vegetaci trval asi 3/4 hod. Byla by to docela pohoda, kdyby si lenost mistnich turistu nevynutila pronajem mul na vyneseni na kopec. Jednak jsme se museli konikum vyhybat na uzke stezce a druhak virili v uzkych uvozech prvni casti docela neprijemny prach. Naprostou vetsinu turistickeho ruchu tu tvori mistni, jen na par konicich jsme videli Japonce zabalene doslova az po nos v ramci ochrany proti slunci a prachu. To my se nebalili. A nekteri ani dost nemazali kremem, zitra misto tricka nasadim kosili...
Navrat stejnou cestou, okoli Manily opravdu silne pripomina neporadnou Ameriku. Mistni mají k USA velmi pozitivni vztah, nebot jim amici pomohli hned dvakrat pri osvobozovani (1898 od Spanelu, 1945 od Japoncu) a tak miluji vse co jen USA trochu pripomina. Napomaha tomu samozrejme i jazyk - neni moc znamou veci, ze Filipiny jsou treti nejlidnatejsi anglicky mluvici zemi.
Po prijezdu do Manily jsme jeste stihli pevnost, katedralu a jeste jeden historicky kostel. Pamatek tu moc neni, osvobozovani v r 1945 probihalo i koibercovym bombardovanim. Na rozdil od Latinske Ameriky zde nevydrzela spanelstina jako jazyk, spanelsky kulturni vliv je však patrny v architekture, ale hlavne ve vire - mistni patri k nejortodoxnejsim katolikum ("vite, my tu máme takovy krestansky Afghanistan", opsal situaci Martin). A protoze byla sobota - svatebni den - zastihli jsme v obou chramech svatby, mimochodem velmi honosne - zrejme také z rodin, ktere v Manile něco znamenaji...
Večer nasledovala treti, jiz volitelna faze seznamovani se zemi. Bydlime v centru a tak do vesele ctvrti neni daleko. Ale nektera vypraveni radeji ustne. Jen jako koloryt - tretinka mistniho velmi dobreho rumu vyjde na 20 Kc, moc se tedy nevyplati ho redit kolou, protoze ta vyjde draz.

sobota 12. března 2011

Den prvni a druhy: Praha - Dubai - Manila

Preletove dny vzdy zmatou organismus a nebylo tomu ani tentokrat. Let 7 hodin proti casu zpusobil "vymazani" jednoho dne: Praha (15:50) - (1:00) Dubaj (3:45) - (15:50) Manila - vsechny casy mistni, ale gulas z toho pekny. Nakonec je nejlepsi podporit nevyspaly trans nejakym panakem (nastesti Emirates nepatri mezi lakome spolecnosti ) a tesit se, az si to ero sedne. Ale nakonec se vse povedlo a my se zdarne sesli v odpolednich 30 stupnich pred manilskym letistem.
Prvni dojmy - takova America Latina riznuta Asii. Spletity provoz v kooperativnim stylu jizdy v peti pruzich, kde klakson rozhodne nezahali. Pestre domecky ruznych velikosti poslepovane ze vseho mozneho. Co je tu ale zcela originalni, to jsou jeepney. Dzipy, ktere tu zustaly po americkych vojacich, byly opatreny krytymi nastavbami s lavicemi pro aspon 20 pasazeru a novym kapotovanim s leskle pomalovanymi plechy. No proste pastva pro oci i fotak. Ale za pulhodinove jizdy k hotelu se foceni moc nedarilo.
Sprcha dokaze divy a tak jsme po kratkem relaxu na pokoji byli schopni vyrazit na prochazku centrem. Veceri jsme sfoukli za par minut v obrovskem nakupnim centru Robinson a pak uz byl cas na promenadu podel pobrezi Manila Bay. Na mistni pomery tam byl docela klid a pohoda: siroke nabrezi lemuje siroky chodnik se spoustou stanecku i poulicnich maseru, samozrejme nechybi spousta palem a atmosferu koloruji velke petibarevne valcove svitici sloupy, ktere snad v tisicich lemuji cele nabrezi.
Nekolik pivek v Martinove oblibene lidovce - nejrozsirenejsi je tu San Miguel (ano, ten spanelsky, zde v licenci) - tretinka za 14 Kc... Koneckoncu, marlborka tu stoji 24...
Zitra jedeme na kraterove jezero, ale predtim je nutno pokusit se usnout za tonu Queen & Cranberry revivalu, ktery porada poulicni koncert hned pod nasim oknem.

čtvrtek 10. března 2011

Jak jsme k Filipínám přišli

Přiznám se bez mučení, za všechno může Radka. Tak dlouho mluvila o "svém" filipínském výletu (aspoň 3/4 roku), až jsem se rozhodl, že ji v tom nenechám samotnou. Udělám pro jednou výjimku a z mé oblíbené role organizátora se překlopím do role organizovaného klienta cestovní kanceláře, v tomto případě tedy mé vlastní. Takže jsem nic neřešil (ani nebylo kdy) a máme tu odlet. Cestovní horečka se zřejmě dostaví až v letadle - ale k němu ještě vede cesta přes minutově nadupaný rozvrh v práci...
Ta opička v záhlaví je nártoun, a je prý kromě jiných zajímavostí i nejmenším druhem opic na světě. A taky jedním ze symbolů Filipín. Tak vzhůru za opičkami, čokoládovými horami, rýžovými terasami .... a Flipínami vůbec!

P.S. V rámci větší autenticity či většího zmatení mají příspěvky místní čas - čili Praha + 7 hod