Cesta do Sagady

Snídaně byla casna, už v sedm. Bohužel přes noc sestoupila bila mračna a posadila se na vrcholky okolních hor. Vyhlídka na terasy tak poněkud utrpěla, o hanebnem světle nemluvě. V osm jsme nastoupili na stejnou zpáteční cestu do sedelka, kde nas měl čekat nas jeepney. Cestou začalo trochu pršet, ale daleko více vlhka jsme si vyrobili sami, přece jen bylo před námi téměř pět set výškových metru. Po 40 minutách ale byly za (vlastně pod) námi a mohl přijít jeden zasloužený San Miguel. Cesta jeepneyem do Banaue byla taky stejná a bez zvláštních příhod.
V Banaue v našem hotelu jsme měli krátkou pauzu na dobaleni, lehký oběd a také opetovnou možnost připojeni, čímž jsem mohl odeslat posty předcházejících dvou dnu. Až se dostanu někde k počítači, musím opravit data, aby v nich nebyl takový zmatek. A taky jsem musel řešit mejly spojené se situaci v neštěstím postizenem Japonsku.
Obri polévku jsme jen taktak zvládli do odjezdu ve 12, kdy jsme kompletně zabaleni opustili Banaue. Cestou převážně asfaltovou jsme se kroutili v serpentinach s častými četnými výhledy na další a další terasy. Misty jsme vystoupili Až na 1600 m. Jediné větší sídlo po cestě byl Botok, kde jsme se zastavili v malém, ale pěkném etnografickem muzeu. Fotografie i exponáty nám připomněly, ze se nacházíme na bývalém území kmenu lovců lebek. Dnes už to naštěstí připomíná jen tohle muzeum a také některé suvenýry ve stáncích. Hned za městečkem jsme opět začali stoupat do našeho dnešního cíle - horské stanice Sagada, nejoblíbenějšího horského sídla na Filipínách. Ubytovali jsme se už o půl páté, čímž program dne skončil. Po dnešním docela komplikovanem přesunu se trocha odpočinku sikla. V hotelu taky slušně vari - měl jem tentokrát docela trefu a dal si kuře s ananasem v kokosove omáčce. Fajnovost. Teď už jen se zdesenim sledujeme CNN a lovime zdejší wifi. A pravda, něco se rika o večerním rumovem dychanku, protože Elvis našel na hotelu kytaru.